Když si pustíte loňskou desku Sam Alone & The Gravediggers, neuvěříte, že jsou z Portugalska. Tak americký zvuk, ve kterém doznívají poslední měsíce války ve Vietnamu, do popředí se snaží dostat heartland rock, ale i ústně předané songy dělníků v docích na východním pobřeží, umí vykouzlit jen málokdo. Navíc ústřední postava, zpěvák Poli Correia, je úzce spjatý s punkovou a hardcorovou scénou, když si s kapelou Devil In Me v posledních deseti letech podrobil prakticky celou Evropu. Po skvělém koncertě v pražském Crossu se Sam Alone & The Gravediggers vrací do ČR na festival Rock For People.
ENGLISH VERSION
Working Class Rifle is meant as a personal statement, right? What’s the story behind it?
Yeah, the whole concept was inspired by Woody Guthrie. He was a really influental folk singer. He fought against the segregation in the US and slavery and racism. And he was actually the first one to write on these acoustic guitar. He is famous for his „This machine kills fascists“ sign so I was inspired by his fight. I grew up with rock, blues and country and as a teenager I grew into punk rock and hardcore which I was involved in then and I’m still involved in it now. For me, music is not only an entertainment and so my acoustic guitar is like a rifle.
How did it happen that a guy from Portugal, moreover from the hardcore scene, started to play protest songs with a strong message and very american sound?
That’s the thing. My father was a biker. I grew up while listening to blues and rock’n’roll. I started playing when I was nine, with my brother. So I have always played blues, country and I have always listened to that kind of stuff. For me, it was pretty natural and the punk scene was just a normal transition. Off course, when you’re 14 or 15, you start listen to punk rock. My first punk rock band was Bad Brains. And then everybody wanted to play that. In south of Portugal, there wasn’t that much kids that would like blues or country music. And I just wanted to have a band so I started playing punk rock. And all of that developed into the hardcore like Devil In Me and other other bands that i took part in. So in my heart I’m still a hardcore kid and punk rocker but as a musician I was always into country and rock’n’roll.
So you just came back to your roots, right. And what about Portugal, were there any activist song-writers before you started playing?
We lived under the fascist regime till 1974. We didn’t have any, i would say political, musicians but we had a gentleman called Zeca Afonso, then José Mário Branco and others. We had many revolutionary musicians who were doing like intervention songs and all of that. So yeah, I‘ve always been inspired by them.
I think that in a hardcore or punk scene, there’s always the political side of it in the lyrics and you know, when it comes to rock nowadays, noone really wants to do that. Because they are afraid that radios won’t play them, festivals won’t book them and so there’s not much like these things in Portugal now. It‘ just like me and other 2 or 3 dudes doing it.
And now, Devil In Me… Are you definitely over?
Whoah… We’re not sure if it’s over because we like to keep the window opened. But for now, we’re like in standby mode. You know, life changes, you got kids and stuff like that. And I gotta respect that.
Your video for The End features many of the biggest hardcore and punk heroes. How did that happened?
Well, around that time, we were touring a lot with Madball already and Freddie Cricien became our manager. And we were already making connections to all those amazing people and all the hardcore legends so it was really really easy at that time to do that. But also at that time, we were really amazed by what was happening to us. It was like „Holy shit! We’re dead lucky that we are able to meet those dudes!“. And as years gone by, we became good friends.
When you started to perform as Sam Alone, you met new friends for sure. But did you lost someone because of the new songs were not heavy enough?
No, not really. People were really supportive about it and i just gained new friendships and new doors opened in music industry. Because it’s more of a mainstream sound and it’s easier to listen to it if you’re not into hardcore music. The funny thing is that most of the people who supports Sam Alone & The Gravediggers and goes to shows, they didn’t know about our punk or hardcore background. It’s all kind of really positive and gives good vibes.
What is the biggest inspiration for writting new stuff and how can you find the ideal mix of romance, suffering, everyday life and struggle of the working class in your songs?
I grew up in working class environment and community. I lived in a fishermans town and there is a lot of this spirit in it. I admit that I’m a huge fan of Bruce Springsteen and many other country folk singers. I find my inspiration in many places and I drink from different wells. It depends on the mood. It’s a whole lot of blues and country and a bit of punk in Sam Alone & The Gravediggers songwriting.
So… What can fans at Rock for People expect from you?
A lot of love! And a lot of energy, man! We wanna have a good time, spread a couple of good words and the entertainment is also there. Life is hard nowadays but we just want people to be happy. We want to spread the love, that’s it, bro!
Na kytaře nosíš nápis Working Class Rifle. Co tím chceš sdělit?
Celý ten koncept byl inspirován Woodym Guthriem, velmi vlivným písničkářem. On byl jeden z těch, kdo ve Spojených státech bojoval proti segregaci, otroctví a rasismu. A také byl první, kdo si něco takového napsal na svoji akustickou kytaru. Je znám právě kvůli svému nápisu „This machine kills fascists“. A já se jeho bojem a jeho odkazem inspiroval. Vyrůstal jsem s blues a country, jako teenager jsem se dostal k punk rocku a následně i hardcore, kde jsem vlastně doteď. Pro mě hudba není jen o zábavě, ale také o tom poselství. A tak ho se svojí „puškou“ šířím.
Jak se stalo, že Portugalec a člověk z hardcore scény začne hrát takové protest songy s hodně americkým zvukem?
Můj otec byl motorkář a já tak poslouchal blues a rock’n’roll. Na kytaru jsem začal hrát, když mi bylo devět, hrál jsem se svým bráchou. Vždycky jsem hrál blues a country a věnoval se takové hudbě. Bylo to pro mě přirozené a potom nastala i ta klasická změna, že když je vám okolo 15, začnete poslouchat punk rock.
První punková kapela, kterou jsem poslouchal, byli Bad Brains. Všichni chtěli hrát něco podobného. Tenkrát na jihu Portugalska nebylo moc dětí, které by měly rády blues nebo country a já opravdu chtěl hrát v kapele. Takže jsem prostě začal hrát punk rock. (smích)
A od toho všeho se následně odvinuli Devil In Me a další kapely, ve kterých jsem hrál. V srdci jsem pořád hardcore děcko a punk rocker, ale jako muzikant jsem zkrátka byl vždy do country a rock’n’rollu.
[youtube id=“wpTetruJliU“ width=“620″ height=“360″]Takže jsi se vrátil ke kořenům… A co Portugalsko? Existovali před tebou nějací aktivističtí muzikanti a písničkáři?
No, žili jsme ve fašistickém režimu do roku 1974. Myslím, že jsme přímo aktivistické písničkáře neměli, ale rozhodně jsme měli pár revolucionářských muzikantů, jako byl třeba Zeca Alfonso nebo José Mário Branco a další. A i těmi jsem se hodně inspiroval.
Myslím, že v hardcoru a punku je vždy přítomná i ta politická část – v textu, ale v dnešní době to nikdo v rockové hudbě dělat nechce. Bojí se totiž, že je nebudou hrát rádia a že je nebudou zvát na festivaly, takže ani teď nikdo takový v Portugalsku není. Jsem to já a pak třeba ještě další dva nebo tři chlápci.
A teď k Devil In Me… Už jste to definitivně zabalili?
No… Nemyslíme si, že je to úplně u konce. Rádi si necháváme dveře otevřené, ale zatím jsme v takovém stand-by režimu. Víte, životy všech se mění, máte práci, staráte se o rodinu a podobné věci. A to já musím respektovat…
Vaše video pro píseň The End zahrnuje možná všechna velká jména hardcoru a punk rocku. Jak k tomu došlo?
Tenkrát jsme jeli tour s Madball a jejich frontman, Freddie Cricien se stal naším manažerem. Měli jsme tenkrát nějaké kontakty a dávali se víc dohromady se všemi těmi úžasnými lidmi a legendami. Bylo to tenkrát docela snadné, ale zároveň jsme z toho byli v úžasu, jak je možné, že se to celé děje. Bylo to jako: Do prdele! My máme takový zasraný štěstí, že s těmahle týpkama můžeme dělat! A jak roky šly, stali se z nás většinou dobří přátelé.
[youtube id=“7TupRf0ukOY“ width=“620″ height=“360″]Když jsi začal vystupovat jen jako Sam Alone, určitě jsi poznal spoustu nových lidí. Je ale někdo, koho jsi kvůli téhle změně ztratil?
Ne, to vůbec ne. Většina lidí mě opravdu hodně podporovala a získal jsem spoustu nových přátel. Také se mi otevřela spousta možností v hudební branži, protože jsem najednou měl víc mainstreamový zvuk a je to mnohem snadnější na poslech než hardcore. Vtipná věc je ta, že většina lidí, která mě a The Gravediggers podporuje a chodí na koncerty, vůbec netuší o naší punkové a hardcorové minulosti. Ale je to celé opravdu skvělé a mám z toho dobrý pocit
Jaká je tvoje největší inspirace při tvoření nového materiálu a v čem nacházíš tu správnou kombinaci revolty, romance, útrap, každodenního života a problémů dělnické třídy?
Vyrostl jsem v dělnickém prostředí. Moje rodné město je vlastně rybářská vesnice, a tak je ta atmosféra někdy poznat. Přiznávám, že jsem velký fanda Bruce Springsteena a spousty dalších folkových písničkářů. Inspiraci hledám na hodně místech a čerpám z hodně zdrojů. Záleží také samozřejmě na náladě. Je to ale směs blues, country a trošky punku při tvorbě nových songů.
Takže… Co od vás můžou návštěvníci na Rock for People čekat?
Spoustu lásky! A spoustu energie! Chceme si to užít, sdělit pár důležitých věcí, ale taky se prostě jen bavit. Život je dnes pro spoustu z nás těžký, ale my chceme, aby se s námi lidé dobře bavili.
Mario, Danny
