S Amritem Senem (Michael’s Uncle) o začátcích kapely i hardcore v Československu

Nedávno vyšlo na Papagájově hlasateli živé album průkopnické tuzemské hardcore formace Michael´s Uncle. V rámci labelu jsme si říkali, že bylo fajn ty „staré“ party, kterým vydáváme raritní nahrávky a dobu jejich vzniku představit trochu víc. Přeci jen zub času a prach zapomnění pracují neúprosně. Ale nechceme k tomu dělat nějaké okázalé marketingové kejkle, přeci jen jsme punkáči, ne? Ovšem exkluzivní rozhovor, kde se „zavzpomíná na doby dávno minulé“, nám přišel jako dobrý nápad. Takže vám nyní přinášíme aktuální rozhovor s Amritem Senem, zakládajícím členem pražské  formace Michael´s Uncle / Majklův strýček.

Minimálně třikrát jsem zaslechl,  že „Majkláči“ zahráli poslední koncert. Takže jak je to aktuálně se stavem kapely a tvým angažováním se v muzice vypadá?

Je to tak, že Majkláči existujou, jestli někdy někde zahrajou, se uvidí. ThANX budou dotáčet všechny zatím nevydaný věci, ze kterejch by měla vzniknout deska, která se pokřtí v Ostravě, Olomouci a na 007 Strahov.

Napadlo nás sice novou desku Majkláčů pokřtít neohlášeným koncertem v metru, ale předběhl nás Bono v Kyjevě, nebo intimním koncertem u Karlova hrobu, kde jsme hráli už na jeho pohřbu. Byl by rád a zasloužil by si to, na desce má lví podíl. Uvidíme.

Ale začneme od začátku. Jak ses dostal k muzice a zvláště k té punkové? Prý jsi jako posluchač začínal na art rocku a zpíval jsi ve sboru, takže když přišel punk, tak to asi musel být celkem šok, ne?

Od 4 let do puberty, než jsem začal mutovat, jsem zpíval druhý hlasy v Kuhnově dětským sboru a vystupoval i na „prknech“ Národního divadla. Startoval jsem v 5. letech na Beatles, ve 12. na Led Zeppelin, art rock jsem nevynechal a cca v 17 letech propad punku, nový vlně a fúzím.

Jak velký to poté byl krok od posluchačství k založení kapely? Jak vznikli Michael´s Uncle a kdo na tom má největší zásluhu? 

Měl jsem spoustu přátel, který hráli v kapelách, všichni jsme byli totální blázni do muziky, ostrůvku svobody v bolševickým marasmu. Na mejdanu u Vládi Doležala jsme se s Petrem Stankem a Karlem Jančákem domluvili, že založíme kapelu. Záhy jsme sehnali Ivana Kleina, Jardu Stuchlýho a vzniklo přátelský pouto na celej život. Karel vymyslel název Slipní Záhněda, ale to neprošlo. Petr navrhnul Majklův Strýček, já Michael’s Uncle, podle Vládi, u kterýho jsme se scházeli a šíleli při hudbě, strejdy našeho dobrýho kámoše Majkla Doležala.

Prý jste první koncert odehráli po týdenním zkoušení. Popravdě si to neumím moc představit, takže jak to v reálu vypadalo? 

Nevím, jestli po tejdnu, ale velmi brzy. Od chvíle, kdy se přidal Jarda a uzavřel bicíma kruh, to fungovalo až spirituálně. Neumím to pojmenovat, prostě jsme se propojili jak mezi sebou, tak s nebeskejma múzama či co, prostě s něčím/někým co nás přesahovalo/přesahuje, a když jsme zkoušeli, fungovalo to neuvěřitelně samočinně. Tak to i zůstalo.

Slyšel jsem, že jste měli od začátku úmluvu, že vždy vytvoříte koncertní program, který budete hrát a nebudete skládat nové songy. A potom vše „smažete“ a uděláte z gruntu nový repertoár. Byly v té době takové koncertní sety populární? Vím, že nejste jediní, kdo to takhle dělal, i když jste asi v tom byli nejstriktnější. Jak se na to díváš dnes, jaké jsou výhody a nevýhody takovéhoto řešení? A „nestýskalo“ se ti pak po některých skladbách?

Bylo to tak, nevím, jestli to někdo další taky tak dělal, u nás určitě ne. Chtěli jsme se posouvat a tohle byl způsob, jak toho dosáhnout, se vším rizikem, protože fans chtěli některý pecky slyšet furt. Po některejch se mi stejskalo, od jinejch jsem si rád ulevil. Model hrát průřez repertoárama, od starejch po nový, jsme přijali až po dlouholetý pauze po roce 2005, kdy už jsme nebyli tak produktivní a chtěli konečně vyhovět i našim věrnejm fans, bez kterejch bysme nebyli nic.

Vaše poslední vydaná deska – brněnský koncert z roku 1988 – vlastně zachycuje které období kapely? Byl to první koncertní set nebo už jste předtím měli nějaký jiný? Chápu to dobře, že to je tedy období před „sviněma“, kdy u vás pak hrál Hošek a Jukl? Proč vlastně došlo k personálním změnám v kapele? 

Na desce je první původní sestava. Ke změnám pak došlo ze dvou důvodů. Nejdřív zmizel Ivan, x měsíců jsme nevěděli, co s ním je. Pak jsme zjistili, že žije v Jižních Čechách. Chtěli jsme hrát, takže jsme přibrali Petra Hoška, basáka se skvělým punkovým drajvem, kterej se k našemu příjemnýmu překvapení nebál šíleností a experimentů, do kterejch jsme se pustili. Pak odjel Karel do Států s Půlnocí, zůstal tam a žil si svůj klukovskej, dost smrtící sen, takže jsme přibrali 17. letýho Johnyho Chaose Jukla, kterej zkoušel s Petrem Hoškem a Plexis v naší zkušebně. Měli jsme štěstí na vynikající muzikanty, ale se sebedestruktivníma sklonama. To přetrvalo i v ThANX, až na ty sklony, kluci už je maj naštěstí za sebou.

V kapele se pár muzikantů během její existence vystřídalo, jak zpětně vnímáš sestavu, která hrála na brněnském koncertě, z nějž nahrávka pochází? Tou dobou hrál v kapele i Karel Jančák, jak vzpomínáš na tohoto výborného kytaristu?  

Všechny sestavy Majkláčů byly silný a měly svůj xicht. Karel byl můj životní kamarád, geniální kytarista, totální cvok, šoumen s křehkou duší a pevným kreditem. Je mi smutno, chybí nám všem.

Ona nahrávka vznikla zhruba rok po založení kapely, přitom kapela působí sehraně a váš program je poměrně dlouhý, měli jste hned při založení nějakou tvůrčí explozi? Jak dlouho vlastně ten repertoár vznikal a jak často a moc jste v té době zkoušeli? Hrálo v tom velkou roli, že někteří z vás se v muzice angažovali už předtím?

Jojo, měli jsme tvůrčí explozi, už jsem si vzpomněl. První repertoár vzniknul po týdenním zkoušení venku na Příjemkách, Jančákovic statečku. Byli jsme tam s našima holkama a dětma, paní Jančáková vyvařovala, ten rok bylo hodně much. Bylo nám přes 20, přes den se zkoušelo na slunci a v noci se pařilo a já byl jedinej, kdo už dávno v kapelách nehrál.

Jak došlo k tomu, že na nahrávce ve skladbě „Světlo“ hostují saxofonisté Kalousková, Dolanský a Chadima? Jednalo se o náhlý nápad, improvizaci nebo předem promyšlený tah?

Jeli jsme tehdy miniturné, myslím až na Slovensko s Hudbou Praha, Už jsme doma a MCH Bandem s mezizastávkou v Brně. Naplánovaný nebylo nic. Ve Světle s náma občas hostoval na ságo Franta Pecka z Kokrmentu, nebo Tomáš Svoboda z Garáže a dalších kapel na trubku. Ti s náma nebyli, takže jsme oslovili dechaře z přítomnejch kapel. Ani nevím, jestli měl Mikoláš vůbec ságo sebou, nebo jestli si ho půjčil, každopádně z jejich strany čistá improvizace na signál kejvnutím. Přizvání „jazzový“ dechový sekce v souvislosti s tehdejšim politickým děním a pozdrav lidem s Topas klubu, kam o pár měsíců dřív vrazila policie a vyházela studenty, pořadatele akce z vysoký školy, náhoda nebyla.

Jaké to vlastně je poslouchat nahrávku, která vznikla takřka před pětatřiceti lety? Co říkáš na to, že máte fanoušky, kteří jsou z toho i po těch letech nadšení? 

Mám sice velkou radost, ale poslouchá se mi to těžko. Zatímco kluci excelujou a Karel kraluje psychedelický kytaře, já zpívám příšerně. Že máme tak nadšený fanoušky je dar z nebes, podpořenej tím, že většinu našich fanoušků známe osobně, jsou to kamarádi a máme společný zážitky. Možná to zní divně, ale je to tak.

Přeci jen na místní poměry jste byli jedna z hudebně nejtvrdších kapel, jak na vás reagovalo publikum? Na akcích v té době hrály často společně kapely, které jsou z dnešního pohledu poněkud žánrově neslučitelné, mělo to své výhody? Například, že si vás poslechli lidi, kteří by se k vaší muzice jinak nedostali? Jsi příznivcem téhle koncertní hudební pestrosti nebo máš raději třeba čistě punk/hardcore akce? 

Nezáleží na tom, co kdo, jakej styl hraje, důležitý jsou lidi naladěný táhnout za jeden provaz. Když pominu alko a agropunkový kapely, takzvaný „zábavovky“, který s punkem nemaj kromě 3. nejdebilnějších akordů nic společnýho, naší i světovou punk a hardcore scénu miluju. Nikdy mě nezklamala, furt žije, je aktivní, lidi si pomáhaj, serou na prachy a žánrová škála v podstatě nemá hranice, je tahounem nenápadnýho sociálně kulturního dění s politickým i spirituálním dopadem. To že, a jak existuje, má přesah a ovlivňuje naše hodnoty i život. To se o každý scéně říct nedá…

Jaká byla v té době vůbec atmosféra na takovýchto koncertech? Chodili na ně především lidé, kteří inklinovali k neoficiální muzice, nebo to byl především takový „protirežimní happening“? 

Obojí.

Tím se trochu dostáváme k textům, skladby jako třeba „Prezident“, „Konfident“ nebo „Červený hrádek“ a si režim těžce skousával i v roce 1988, ne? Měli jste díky tomu problémy, nebo byl komunistický režim na spadnutí, že se to už neřešilo? 

Měli jsme problémy, ale ne takový, aby nás odradily, naopak, rezignovali jsme na jakoukoli cenzuru.

Nedá mi to, abych se nezeptal – pověst vaší kapely je spjata s drogovou závislostí, měli jste s drogami zkušenosti už před revolucí, nebo to přišlo až oním závanem svobody? Jak v té době vůbec fungovala tzv. drogová scéna? My mladší máme myslím tak akorát představu, kterou nám zprostředkovala oficiální televizní tvorba v čele s dílem majora Zemana nazvaným Mimikry. Jaká byla realita?

O nás v souvislosti s drogama se toho napsalo už moc. Brali jsme už za bolševika, od útlýho mládí, nechápu, že jsme mohli i tak něco vytvořit a děkuju Pánubohu, že nás většina žije.

Jak moc ovlivnily drogy vaši muziku? Nemůže to být celkově vnímáno jako určitý vliv sociální bubliny, ve které jste se pohybovali? Ve smyslu, že často se pojila neoficiální muzika, alkohol, drogy, kriminalita = sex, drogy, rock´n´roll; nebo je to pitomost a výplod nějakých pochybných sociálních studií? Pohybuješ se na „obou stranách barikády“, takže bys měl mít názor podpořený vlastními zkušenostmi…

Promiň, to jsou takový kostrbatý otázky, jsem 19 let čistej, 13 let pracuju se závislejma, teď je teď, na hlubší ponory nemám energii, ani chuť. Máme cca 5500 klientů, rád si doma od tématu odpočinu.

Na závěr ti dám takovou filozofickou otázku: Jaká by podle tebe byla obecně rocková muzika, kdyby nikdo z hudebníků netvořil pod vlivem nebo na základě zkušeností s drogami? 

Kdyby byly v troubě ryby, nebyly v rybníce.