RVIVR – The Beauty Between

Punková jednoduchost a agresivní energie se snoubí s popovou líbivostí a neuvěřitelně chytlavými melodiemi, které tu nejsou jen stokrát omletou frází, ale opravdu se hned na první poslech několik z nich zaryje přímo tam, kde mozek zapomene všechno ostatní, jen iracionálně hraje pořád dokola jeden refrén. Originální a intenzivní souznění ženského a mužského hlasu. Naštvanost, D.I.Y. etika, i sonda do duše nespokojeného zmateného teenagera. Jedna z nejsilnějších a nejlepších desek poslední doby. To byli američtí RVIVR na desce The Joester Sessions Collection a nyní se vrací s novým albem The Beauty Between.

Jako první mě napadlo, že zmiňovanou kolekci singlovek bude těžké překonat, neboť debutová deska z roku 2010 pro mě nikdy nebyla ničím jiným, než příjemnou hudbou v pozadí. A podobně začíná i novinka, totiž instrumentálním intrem a kratičkou vypalovačkou v podobě úvodní písně The Seam.

Na první poslech se podařilo ještě více zachytit nádherný melancholický zvuk kytary, který je někdy mezi zvonivými vybrnkávkami Replacements a vyloženě punkovou rozostřeností. Parádní nápady a kytarové riffy podpořené klasickými postupy, palm muting ve slokách, basa duní jako rychlík na kolejích, sólíčko, občas nějaký ten bordel.

Stejně jako Matt Canino (ač teď tolik neřve) pořád hlasem připomene Offspring, tak si možná znovu vybavíte středoškolský devadesátkový pop punk, ovšem tohle je někde jinde, ať už přístupem, texty a angažovaností zaměřenou často hlavně na životní prostředí nebo upřímnou, ne nablblou, kritiku konzumu. Kvůli osobnímu přístupu a zapálenosti pro problémy genderové politiky a věnování se okrajovým skupinám společnosti jsou často terčem posměšků nebo kritiky a nyní míří na cíl ještě konkrétněji.

Že to jsou ale hlavně úžasné melodie, co kě mně Reviver dostalo, zdůrazní hned druhý song LMD. Skvělá pop punková pecka s Ericou Freas v hlavní roli, jejíž originální nakřáplý hlas dostává mnohem víc prostoru. Hned několik skladeb je navíc z jejího loňského sólového akustického alba Belly, v zábavnější, našlapanější podobě.

Namlsané ucho se pak po brilantním úvodu chtě nechtě cítí zklamaně. Songů, které chytnou na první poslech se už totiž nedočká. Možná Rainspell s brutálním startem „don’t fucking say, to be patient„, ale jinak se skladby střídají a nadšený křik rychle uvadá, když pomalu přichází nuda. Možná je to vyčerpanost nápadů, určitě přehnaná očekávání dalších Can’t Stand It nebo Resilient Bastard.

S hlubším poslechem pak vyrostou další hitovky jako Spider Song nebo Paper Thin. Povedla se konceptuální trojice songů Hunger Suite. První část s podtitulem Go Away je jedním z nejlepších momentů, pomalejší píseň inspirovaná klasickým rockem středního tempa s výbornými kytarovými nápady vrcholí závěrečným, téměř zoufalým, sborovým refrénem. Pokračovaní Bleed Out je úderná punkovka (jakou byla třeba starší Scrooged), a finální Hunger se vrací zase zpátek na začátek s vygradovaným motivem a zpěvem „hunger for everyone,“ z první části.

RVIVR na The Beauty Between neútočí tak přímočaře jako dřív. Wrong Way/One Way nebo Old Dogs jsou totiž taky chytlavými pop punkovými hity s tím nejlepším, co se dá v tomhle (díky řádce tuctových, místy přímo dementních, mladých teenage kapel, které žel bohu berou nástroje do ruky) jinak ne zrovna výživného ranku najít. Jen potřebují víc času a trpělivosti. Pak vlastně docházím k tomu, že je to všechno jenom ještě sehranější a promyšlenější. Především se to dobře poslouchá.