Rock’n’rollové léto začalo s Rolling Stones, festivalem Rock for People a The Hives
Letošní ročník Rock for People hostil, jak je zvykem, krom kapel elektronických žánrů a mainstreamovějších těles i několik jmen, jež baví i některé z nás. Se zvědavostí sobě vlastní jsme vyrazili obhlédnout situaci na 24. ročník velkého festivalu, pořádaného v Hradci Králové.
Začněme od konce, a to i od konce abecedy. Zeal & Ardor. Ze symbolicky posledního zážitku festivalu mi šel mráz po zádech po zbytek závěrečné noci. I přes postupující únavu udrželi nejen mě Z&A ve střehu – temný, zlý a uřvaný black metal se překvapivě poeticky snoubil s rozvážně deklamovanými pasážemi sborového gospelu, zatímco projekce byla prohnána zrnivým zeleným filtrem jako z devadesátkové ruční kamery. Tuhle hororovou zkoušku odvahy bych si rád zopakoval. Co už naopak nikdy nemusím zažít, je produkce indie popové senzace Blossoms, u níž jsem se ocitl jen díky válení se v trávě s výhledem na stage. K línému odpočinku na louce to byla nenásilná kulisa, nic víc.
Příjemným osvěžením a překvapením byli britští „seattlovsky“ znějící Dinosaur Pile-Up. Ve večerní, klubově se tvářící Hangár Stage rozpoutali post-grungeové peklo, narvané devadesátkovou špínou a riffy, variujícími od grunge přes metal až po doteky stoneru. Ranější tvorba je blíže popíkovému alternative rocku, ovšem poslední dobou přidali na obrátkách a stojí za to je sledovat. Dvojku klubově laděných festivalových zážitků doplňují další Britové, geniální The King Blues – během jejich setu nebyl hangár nijak závratně plný, zato se přišli podívat ti, kdo rádi punk a poezii, abych citoval samotnou kapelu. Od zasněných punk rapových balad, přes politicky angažovaný rap v kombinaci s rock’n’rollem i ska, až po mluvené slovo, tvorbu protkanou jemnou nití folku a kouzlo atmosféry, jaké by měly nu-metalové kapely z přelomu tisíciletí, kdyby ubraly na frajerství a elektronice – to všechno na mě naživo působilo jako až trochu kýčovitě idylické dostaveníčko v jarním rozkvetlém sadu. Ovšem v nejlepším slova smyslu.
Co na mě na druhou stranu vůbec nefunguje, jsou jedni z headlinerů festivalu, elektroničtí The Prodigy – šílené rave parties v devadesátkách jsem nezažil, na drogách, potřebných k umocnění zážitků z takových večírků jsem nejel, a i přestože ponětí o studiové tvorbě těchto gigantů mám, nikdy jsem je nevyhledával. Nebaví mě na albech ani naživo. Z koncertu jsem odešel po pár chvílích. Osudové setkání se rozhodně nekonalo, jsem old school a chci hudbu hranou na nástroje lidmi pro lidi, vše naživo.
O něco příjemnější bylo setkání se Stray From The Path, metalcore stálicí, ovšem i to pro mě bylo spíše zpestřením jednoho letního podvečera. Sympatické, neurazilo, možná potěšilo, ale ani přes politický nádech nezanechalo dostatečně vážný otisk. Slovenští punk rockers From Our Hands se snažili a předvedli v brzký hrací čas dobrou show, já jsem ale z legrace čekal na Kapitána Dema, protože jsem tu zhovadilost musel vidět. Vydržel jsem ze zvědavosti deset minut, víc asi netřeba dodávat. Živelné vystoupení Gaia Mesiah mohlo být sebevíc dech beroucí a kritikové se mohou předhánět, ovšem krom toho, že mě tento muzikantský úkaz neoslovil, nemohl jsem si před časem nevšimnout jedné kaňky v notové osnově. A přes tu vlak nejede – pokud se s kapelou prezentuji jako někdo, kdo má vyhraněné názory v oblastech politiky nebo ekologie, dávám si sakra pozor, co za manažera se mi připlete do cesty.
Kdo naopak jasně vymezené postoje má a drží se jich, protože v ně věří, jsou kalifornští Stick To Your Guns. Hardcore punk, metalcore nebo melodický hardcore – je lepší zahodit škatulky a ocenit 15 lety hraní prověřenou partu, jejíž odhodlání z živých vystoupení čiší každým okamžikem. STYG potěšili a nabili pozitivní energií, ale abych nezapomněl – jedno červencové odpoledne v Hradci Králové jsem téměř výhradně strávil na malé Kytary.cz stagi. Byl bych rád, kdyby skate punks Krang občas ubrali uhlazených míst a přidali na zuřivosti, nemám moc jiných výhrad – jsou rychlí a vtipní, nebojí se odkazů na pop kulturu, ale ani společenské kritiky, a jejich tvorba i přístup fungují, zaryjí se do paměti z desky i živých vystoupení. Favorité tuzemské scény. Během setu podivínů The Atavists jako by se na pódiu sešli Dick Dale s Lemmym, za stagí sázel stromy Joe Strummer a v backstagi se potácel sjetý Lux Interior. Nanejvýš zajímavá kombinace pestrých vlivů – surfová šedesátková kytara, agresivní a hutné riffy, mířící ke stonerovým vodám ze včerejšího bongu, strašidelné varhany, naštvané bicí, notující si s neodbytnou basou, ladně poletující bluesové nálady… Nádhera! Trojici českých kapel, uchvátivších mou pozornost nejen na festivalové stagi, ale i během několika posledních let, neuzavírá nikdo jiný než krvežízniví psi z Traumavillu na honbě za zlou krví, The Rocket Dogz. Jedna báseň, psychobilly bez pozlátka, přímočarý nářez, co zatím nikdy nezklamal.
Dvojka Volbeat a Rodriguez v mých očích kralovala letošnímu Rock for People. Naprostí profíci po hudební i lidské stránce, ať už zběsile drtící zmetalovatělý rock’n’roll nebo sedící na židličce s kytarou a harmonikou a vyprávějící po dylanovsku příběhy ducha z města. Srdcaři, ze vzdálených koutů galaxie jménem Hudba, a přesto dokázali rozdělit trůn na půl a zanechat nejsilnější dojmy.
Jedete na letní hudební festival? Chcete víc? Odhodlejte se a konejte! Po cestě tam běžte na gig nesmrtelných pedagogů hudebních kořenů The Rolling Stones, o nichž kdekdo tvrdí, že už na stará kolena zpomalili. Já si nechám raději zdát, že spíš svět příliš zrychlil. Ač je čas Woodstocku a rock’n’rollu, který ještě dokázal pobuřovat a být společnosti nebezpečný, dávno pryč, Stones dokázali tu iluzi udržet s obdivuhodnou grácií. Možná jen „jeden z koncertů“, jejichž živý záznam si můžete někde pustit, ale tohle byl právě „ten jeden“, na němž jste byli přítomni…
Vracíte se z festivalu? Chcete cestu důstojně zakončit? Vyrazte na show garage rock’n’rollových drzounů The Hives! Asi jediná kapela, co mě nenaštvala hecováním lidí, protože je hudebně tak nabušená a má tolik drzosti, že ji za příval troufalosti musíte milovat. Nestárnoucí floutci po vás chtějí jako po fanoušcích hodně, ale vrátí vám mnohem víc. Chci smršť švédských rock’n’rollových kouzel a čar zažít znovu – a HNED!
