Muzika duní a lidi se v brněnské Flédě pohupují, jako by byli v transu. Jo, něco podobného se dá napsat ke každému druhému koncerty metalové kapely, jejíž skladby nikam nechvátají a jen se tak temně sunou vpřed, Amenra ale tenhle rituál dovádí k dokonalosti. Je to jako když píšťalou hypnotizují početné hadí klubko.
Publikum k večerní seanci rozehřívají YLVA, čtveřice z kontinentu protinožců, jejíž muzika opravdu, ale opravdu nikam nechvátá. Čekání na další ránu do bicích je někdy až zvláštně dlouhé. K mé nelibosti ale zpočátku zajímavý set časem šedne a přestává bavit. O zvrat se pokouší poslední song, jehož kompozice mi nejvíc ze všeho připomíná tikání a odbíjení hodin v nekonečném koloběhu. I tady se ale jeden koncept ždímá, i na mix sludge a metalu, až příliš dlouho, škoda.
Oproti tomu trio E-L-R zní o něco nápaditěji. Dva ženské vokály, občasná melodie a apokalypticky dunící bicí. Ač jsem vůči téhle kombinaci z počátku skeptický, čemuž příliš nepomáhá ani horší zvuk, který utápí dvojici dámských hlesů, nakonec jde o příjemný set. Chorály, které občas protnou monotónní kytary a pohladí po uších milovníky doom metalu, se nakonec dostávají na úroveň slyšitelnosti a celý set dostává správný mystický náboj. E-L-R znamenají pro následující set povedenou rozcvičku.
Chvíli tmy prořízne bílé světlo, to v pravidelných intervalech doprovází kovové údery. Colin Eeckhout klečí na zemi zády k publiku, trojice postav s kytarami v rukách zůstává napůl ve stínu. Další a další údery odpočítávají nanebevzetí, s prvním prohrábnutím strun se pak brána začíná otvírat. Rituál jménem Amenra začíná.
Přestože celý, přes hodinu dlouhý set, se nese v podstatě na jedné vlně, hudba téhle belgické pětice nemá prostě potenciál k tomu, aby začala nudit. Amenra už od počátku ve své tvorbě příliš neexperimentuje s novotami a je ukázkovým příkladem kapely, které takový přístup sedí. Set není nespoutaným výbojem temné energie, ale do puntíku promyšleným mechanismem na výrobu drtivé tmy. Opakující se riffy doprovázené silnou stěnou bicích, výkřiky i mluveným slovem – to vše dohromady funguje bezchybně. Set postupně graduje a na vrcholu je při písni A Solitary Reign, při něm se Fléda mění v podivný chrám kultu Ra. Na konci se vše zase potápí do tmy, nečekaně a v mrknutí oka.
