Rise Against sleduju od jejich prvního EP Transistor Revolt ze začátku milénia. Tak jak z talentovaných hejsků z labelu Fat Wreck vyrostla takřka za dvě dékady jedna z největších rockových amerických kapel současnosti, rostl jsem s jejich hudbou a s jejich texty i já. Na začátku letošního června jsme měl možnost je vidět potřetí. Proto se prosím nedivte, že současný zážitek budou prolínat i jemné flashbacky z těch minulých.
Je devátá a s plastovými kelímky se prodíráme mohutným davem, který se vrství po celém obrovském vybetonovaném Foru Karlín. Chvilku se vrtíme a hledáme ideální místo, ale to, že stojím na jedný noze a ještě ne na svý, je vzhledem k okolnostem a nekonečném lesu lidských hlav, kam oko dohlédne, vlastně přijatelné. From Our Hands jsme prošvihli. No jo no, chlapi po třicítce, na všechno maj spoustu času.
Sál se ponoří do tmy. Lidi začnou řvát a pískat. Tak jako v průběhu snad celého koncertu – lidi výborně reagují, místy až přehnaně a neustále, zpívají, tleskají, hučí a hází kelímky, mávají zapalovači, sedí, klečí a nonstop moshují. Ale nepředbíhejme.
Rise Against jsem viděl, jak už jsem předesílal, potřetí. Poprvé to bylo před 11 lety – to akorát vydali The Sufferer & the Witness a v kapele na postu kytaristy vystřídal Zach Blair Chrise Chasse. Zvuk špatně, kytarový vyhrávky od Blaira totální průser. Narváno. Nedýchatelno. Podruhé jsem na koncert v Incheba Areně v roce 2012 přijel ve stavu, ve kterém jsem si to zjevně užil, ale moc nepamatoval. Zpátky do přítomnosti. Tak do třetice?
Je to tady. Krátké mluvené intro střídá otvírák z loňského alba Wolves, ze kterého se během večera dočkáme už jen dvou skladeb. K mému překvapení zazní i několik songů z jejich druhé desky Revolution Per Minute. Blood-Red, White & Blue, Like The Angel a akustické klavírní verze Voices off Camera. Až na debutní Unraveling zazní z každé z jejich osmi řadovek minimálně jedna ukázka.
Měl jsem z toho upřímně trošku hrudky v cévách. Přeci jenom je to opravdu velká, známá kapela a kolem mě se pohybují lidi v tričkách jako Slipknot, Basinfirefest a podobně. Předsudky padly hned v úvodním songu. Zpěvák a doprovodný kytarista Tim McIlrath jel od začátku do konce takřka dvouhodinové show na dřeň a bylo slyšet, že už je za ty roky totálně vyzpívanej. I jeho typické pokyvování rukama se zdálo zas o trošku sebejistější. Celá tahle taškařice působila vážně uvěřitelně a hlavně totálně v souladu s jejich pověstí naprostého energického tornáda.
Set byl parádně vyladěnej. První část 12 songů. Mix napříč tvorbou. Kapela po songu Savior mizí do zákulisí. Světla hasnou. Dav se dožaduje pokračování. Následují tři akustické písně od Tima a jeho španělky. Na ty navazují tří rychlé zavíráky – prodloužená verze Prayer Of The Refugee, asi jejich nejznámějšího věci, celý tenhle večer uzavírá. Není prostor ani energie na vyřvávání „vanmórsong“. Tak to bylo skvělý.
Koukněte na fotky od Radka Holeše:
