Tak nějak na začátek se hodí říct, že tahle deska už skoro není ani novinka. Vyšla totiž na konci srpna, a i když jsem na ni byl hodně zvědav, celkem dlouho jsem váhal a následně se k jejímu poslechu dostával docela pomalu. A ještě pomaleji pak vznikal tenhle text, který byl rozepsaný skoro měsíc, než jsem se dokopal se k němu vrátit a dopsat ho. Mezitím se mi povedlo poslední desku od Venerea poslechnout už několikrát. A pořád z toho kupodivu zůstává stejný dojem, do jisté míry neurčitý, ale protože jsem o tom přemýšlel mockrát, tak zase tak moc neurčitý nebude.
Musím říct, že když jsem zaznamenal zprávu o vydání nového alba téhle švédské, dnes už s naprostým klidem můžeme říct legendární kapely, vykouzlilo mi to úsměv na rtech. Zároveň jsem se ale i trochu bál. Venereu jsem objevil kdysi dávno a celkem rychle jsem si hudbu téhle skate punkrockové formace oblíbil. Bylo v tom všechno, co pro mě osobně symbolizovalo punk rock. Jenže i Venerea patří k těm kapelám, které jsem pak zatraceně dlouho neposlouchal. A ještě si vystřihla celkem dlouho mezeru mezi posledními deskami. Jasně, letošní novinka následuje svoji jen rok starou předchůdkyni, ale právě ta byla vydána po asi pětileté pauze. A je pravda, že ne vždycky se tyhle „návraty“ povedou.
Další věcí je pak fakt, že má člověk občas tendenci připodobňovat si všechno k nějakému svému obrazu, který se ale vztahuje k určitě době, k určitému životnímu období. Je to přesně ta situace, kdy má v hlavě svoji vlastní představu, kdy má zafixováno, že to bez jakýchkoliv řečí bylo dobré. A když si pak tu samou kapelu o několik let později pustí, může se stát, že realita nedosáhne té pomyslné laťky, kterou si pamatoval z dob dřívějších. Že se to jednoduše nepotká. Právě tohohle jsem se tak nějak obával v případě Euro Trash.
Deska jako taková vyšla pod hlavičkou Sbäm Records a je k dispozici v digitální verzi, ale i v té fyzické jako vinyl. Ještě před samotným vydáním jsme se dočkali dvou ochutnávek, které nám měly přiblížit, jak nové album bude znít. Hned první z nich, skladba s názvem Summer of 94‘, byla opravdu parádní. Jestli jsem měl jakékoliv strachy, tak tenhle track je všechny rozcupoval na malé kousky. Zmuchlal a zahodil všechny obavy, protože pro ně nebyl prostor. Energií nabitá pecka, která způsobila melancholické stavy a naprostou spokojenost. Ve skladbě samotné si pak střihli svůj part lidi z podobně laděných kapel, konkrétně Millencolin a No Fun At All. Jestli mělo být výsledkem to, že člověk nebude moct popadnout dech a bude netrpělivě vyhlížet datum vydání, tak se to opravdu povedlo. Jestli to cílem nebylo, stalo se tak. Všechno bylo na správném místě.
Druhá ochutnávka v podobě skladby In Case Of Corona už nebyla tak živelná, plná energie, neposedná, lehce nostalgická. Byla pomalejší a zadumanější, ale dobrá. A hned mi vlastně zase připomněla to, proč jsem si kdysi Venereru oblíbil. Punkrock v jejím podání byl vždycky tak trochu jiný, nebyla to jedna melodická šleha za druhou, nebyla to rozjetá nálož, která člověka uzemní, a nebyla to ani přehnaně urputná snaha o epičnost. Venerea pro mě byla vždycky tak trochu neurčitá, nejasná, občas se ztrácela, jindy zářila, a právě to se mi líbilo. První dvě ochutnávky tak probudily vzpomínky na doby, kdy jsem tuhle kapelu poslouchal vlastně denně a pořád se toho ani tak nemohl nabažit. Bylo to fajn a můžu říct, že má u mě svoje čestné místo.
Když jsem si následně poslechl celou desku, byl jsem hodně příjemně překvapený. Možná by se dalo říct, že i omámený. Venerea dokázala všechno vybalancovat s takovým přehledem, že se až tajil dech. Euro Trash sice není zběsilost hned od začátku, ale o to tady vlastně ani nejde. Jakmile se totiž dostane do patřičných obrátek, tak už člověka nepustí. Šestnáct songů, plných nespoutané energie, která člověka naplní až po okraj a vykouzlí mu úsměv na rtech. Šestnáct melodických, i přímočarých pecek, které si jdou za svým a moc se na nic neohlíží.
Touhle desku ukázala Venerea svoji sílu, svůj tah na branku, svoji schopnost vyrazit vám dech. Jen dvě skladby z celkových šestnácti se přehoupnou přes tři minuty, takže je to jízda, jak se sluší a patří. A i v tom je přesně ten zmíněný balanc, není to šílenost, která sviští v nezadržitelném tempu, ale je to slušná a poctivá nálož, která vám klidu zrovna dvakrát nedopřeje. Jestli měl kdokoliv pochybnosti, že by téhle partě mohl dojít dech, že by mohla nudit, tak byl dost rázně vyveden z omylu. Pokud by někoho napadlo, že už není moc co nabídnout, spadla mu čelist s opravdu velkým zařinčením. Venerea totiž právě svojí energií a nasazením, které předvádí na novince Euro Trash, s přehledem strčí do kapsy i o několik let mladší kapely.
Nezastavitelná záležitost, kdy už po pár prvních skladbách bude člověk mít chuť vykopávat nohy vysoko do vzduchu a točit se do konečného vyčerpání. A k tomu všemu typický podpis, kterým si nás všechny Venerea omotá kolem prstu. Pár náznaků toho, jak to bylo dřív lepší, a teď to naopak není úplně ono, ale bez zbytečného fňukání a přehnané melancholie, co by desku sráželo. Prostě jen takový závan starých časů, kdy si klidně může člověk říct: Vždyť proč ne.
Tenhle počin mě vážně dostal a nenašel jsem nic, co by bylo špatně, nenašel jsem slabé místo, nenašel jsem hluchou pasáž, nenašel jsem nevyplněný prostor. Možná se v některých částech deska trochu zacyklila a nebyla tolik výrazná, ale tohle je pro mě přesně ta Venerea, kterou jsem si zamiloval, a mám ji pořád rád. Několik zcela jasných hitů, spousta výrazných tracků a pár věcí, které si musíte oposlouchat. Druhá půlka desky utekla tak rychle, tak moc při každém poslechu bavila, že jsem ji musel opakovaně vracet o pár songů nazpátek. A nedá se jinak než tomu prostě podlehnout, nechat se vtáhnout a jenom si užívat sílu punk rocku.
Tohle je prostě ona Venerea, kterou jsem si kdysi spolu třeba se Satanic Surfers tlačil do hlavy a nechtěl jsem vůbec odkládat sluchátka.
