Jméno The Cake Is A Lie jsem celkem nedávno zaznamenal, když se kapela potulovala ve společnosti Brighter Days po naší kotlině. Co se ale skrývá za ním, jsem neměl tušení. A když jsem po nějakém tom váhání a odkládání otevřel dveře, abych nahlédnul, tak už jsem je skoro nemohl zavřít. V polovině prosince vydali nové album Fado, které mě značně uzemnilo a oživilo celou řadu dříve poslouchaných kapel. Fado je aktuálně k dispozici v digitální podobě a nabízí 7 zatraceně intenzivních a výživných tracků, kdy vzpomínka na ně se opravdu velice těžko vymazává.
Při prvním poslechu jsem vlastně jen valil oči a hledal správná slova i myšlenky. Fado je totiž hodně hutný materiál, který balancuje těsně nad propastí do nejhlubší temnoty. Přitom si ale zvládne zachovat pobavenou tvář, a to jen pro to, aby se člověk přidal a balancoval na té hraně taky. Ono ani nic jiného nezbývá než se do té černé hloubky prostě podívat, nechat se možná trochu zhypnotizovat, ale je na druhé straně potřeba zůstat nohama na zemi. Nenechat se tak moc omámit, což se ale snáz řekne, než udělá. Fado vládne přitažlivostí, a právě už zmíněnou intenzitou, kterou používá jako prostředek, nikoliv nutně jako zbraň. A ani ne jako prostředek k dosažení nějakých cílů, spíš k jinému úhlu pohledu. A celkovému k vytržení ze škatulek, protože pardon, ale tohle není ani post-hardcore, ani emo, ani screamo nebo metal. Je tam od každého špetka, ale poměr jednotlivých ingrediencí je na výsost tajný. A výsledek je strhující.
Kdybych tohle album slyšel před několika lety, jsem si jistý, že bych tak minimálně měsíc neposlouchal nic jiného. Aktuálně můžu říct, že se mi hodně zamlouvá, a to právě hodně povedenou kombinací nejrůznějších stylů a asi i vlivů.
V depkoidních a temných pasážích slyším třeba jinou německou formaci Empty Handed, která mi kdysi zamotala hlavu nebo chaotičtější MNMNTS. Když převládne zasmušilá romantika, vrací se mi do paměti Reason To Care a v hromových i atmosférických pasážích mě to táhne až k We Lost The Sea. A všechny tyhle kapely jsem měl a mám pořád rád a pořád mě jejich hudba baví. Spojením jejich částí vzniká Fado a já jsem za to rád, protože to je třeba.
Abych mluvil na rovinu, tak po prvním poslechu jsem si musel dát nějakou chvíli pauzu. Byl to totiž nebývalý válec, který se nedá zastavit a ani se to nemá zkoušet. V některých místech jdou The Cake Is A Lie na samotnou hranu toho, co je člověk ještě schopen vstřebat. Co ještě sám chce vstřebat a zpracovat. Co si chce pustit k tělu.
A objevila se i místa, kde to celé bylo nepříjemné a zvuk se zařezával hluboko pod kůži. Místa, kde se temnota a čerň přiblížila natolik, že se na ní dalo sáhnout a začít tvořit myšlenky na splynutí. Ale nakonec je to i o klidu, jelikož Fado nenechá člověka udělat nějaký špatný krok. Nedovolí mu, aby se naklonil až moc nebo se dostal tak daleko, odkud by nebylo možné se vrátit.
Pokud je tu řeč o balancu a intenzitě, tak není možné nezmínit ještě atmosféru. Atmosféru celé desky, i jednotlivých skladeb. Tíživou, rozervanou, podmanivou. Atmosféru, která možná probudí nějaké ty děsy nebo zavře člověka hluboko v sobě. Je potřeba dýchat, občas si promnout ruce, je potřeba vnímat, nechat se vést. Samotná cesta tu obrušuje hrany a kroutí se, až člověk snadno získá dojem, že zabloudil, že nemá sebemenší tušení, kde je, ani jak se dostane zpátky. Takže nezbývá nic jiného než pokračovat. Možná trochu v panice, či v napětí, ale je důležité jít vpřed. Aby mohlo proběhnout setkání s propastí, aby se člověk mohl podívat tam, kam by se za běžných okolností nepodíval. A aby se pak mohl vrátit, a tak nějak i pochopit.
Rozhodně je Fado něco, co se vyplatí zblízka prozkoumat. Jenom je třeba mít hodně velkou stabilitu, protože síla tohohle alba je obrovská.
