V kontextu subkulturního podzemí jsou již několik let svébytným fenoménem Syndrome 81 z francouzského Brestu a jejich neskinheadské, řádně melancholické Oi!. To demonstroval i pozitivní ohlas na jejich poměrně nedávno vydanou desku. Proč je řeč o Syndrome 81, když titulek recenze zní Prisonnie Du Temps? Zkrátka proto, že se jedná o aktuální projekt jejich basáka Jackyho, občanským jménem Lionel Cadiou. Ten má ovšem za sebou mnohem pestřejší hudební kariéru, zahrnující třeba Thrashington DC nebo neprávem pozapomenuté (a, nutno podotknout, že skvělé) The Night Stalkers.
Titulní píseň, otvírající desku, nabízí melancholický punk/post punk s tvrďácky hymnickým skandovaným refrénem, evokující frankofonní variaci na mezidobí mezi prvním a druhým albem Blitz, aby bezprostředně poté následoval navztekaný hardcore punk písně Finir comme toi. Třetí Laché par L’Etat je pro změnu čirý melodický punk. Vše ale drží pohromadě dík specifickému projevu a stavbě melodií a v neposlední řadě vším prostupující zádumčivou atmosférou. Z toho opakovaně vystupují chytlavostí obdařené motivy. Pátá Sans espoir je svým spojením hardcore punku s všemi výše zmíněnými ingrediencemi skvělým příkladem. V Prisonnier Du Temps se v až nečekaně vitální symbióze potkává specifický francouzský oi! punk s post punkem a hardcore punkem v duchu Last Rights či ranných Slapshot. Lionel zde dokáže spojit prvky vpravdě nesourodé a, dík nim, vytváří až nečekaně velice chutný koktejl s kouzlem francouzštiny jako třešinkou na dortu. A tak, když se album uzavře post punkovou písní Meme Mon Ame, mám chuť si osmičku skladeb pustit opět od počátku.
Deska Prisonnier Du Temps se pro mě stala jedním z nejzajímavějších překvapení závěru roku 2022 a další ukázkou toho, jak zajímavé desky vypouští do světa vydavatelství Une Vie Pour Rien?.
Rok vydání: 2022
Label: Une Vie Pour Rien?
- Comme Un Lion En Cage
- Finir Comme Toi
- Laché Par L’Etat
- La Rose Blanche
- Sans Espoir
- Marqué A Vie
- Pardu D’Avance
- Meme Mon Ame
