Nejdřív je potřeba trochu se ohlídnout zpět. Tak rok 2004, možná pět. U Rosomáka koncert Hurá prázdniny, možná Hurá do školy. Začátek, možná konec léta a kromě obligátních, různě divnejch a vlastně dost hroznejch regionálních spolků je tam kapela, která se uplně vymyká. Která mně, lokálnímu adolescentnímu teenage punkovi ukazuje, že punk neni jenom bubenickej kolovrátek s textama o pivu a ne každá kapela – kromě pseudo polit kapel, který už jsem znal – musí znít kolotočářsky. S Přémou jsme se neznali, mladší kluci ostýchavý ke starším dredatejm klukům z „velkejch kapel“. A tenkrát se přišlo na to, že na bicí z TenSingu se dá hrát taky trochu jinak, než jsem vídal u svejch vrstevníků. Bez umca a trochu víc „matematicky“. Prostě jinak, než jsem se kdy naučil, a jinak, než budu kdy umět. Tohle všechno bylo ještě před prvním demem, ještě pod názvem Fuck Da Karot. To demo zní perfektně i po těch letech a vlastně to demo považuju za nejživější nahrávku. Asi mě baví ta čeština.
A prásk. O šest, sedm let později píšu jednu ze svejch prvních recenzí na druhý album Earthlinked na music server, kterej už dlouhý léta neexistuje a kde už si to nemůžeš – naštěstí – přečíst. Jako archivář mám tu recenzi pořád v počítači a je to fakt šílená hrůza v honbě za publicistickou profesionalitou. Naštěstí postupem času převládnul život nad suchopárnym líčením pocitů z hudby. Nad líčením pocitů, který jsem si stejně přečet‘ někde na konkurenčním webu, kde další recenzi psal někdo podobně smutně postiženej vlastní blbostí.
Prásk, prásk. Stojim v Mydlárně na „zkušebním“ koncertě. Zase se spadlou držkou. Hodinovej strojček. Ten zvláštní koktejl, hardcore, metal, elektronika a jediný na co se zmůžu, je stát přikovanej na místě a jednou za vteřinu přikejvnout. Nechápu to vůbec. Vždycky mě fascinovalo, jak technaři hrajou hardcore. A čas je co?
Takže jak mi to celý připadá v roce 2023: Jsem o mnoho let starší, chytřejší vůbec. Ale od tý doby jsem naposlouchal celkem dost různorudý muziky, ačkoliv to gro je vždycky plus mínus jasný. A tak to asi bude. No, a ovlivněnej Helmet, Neurosis, Lvmen, Cult Of Luna, Russian Circles (co může bejt lepší pozvánka na společnej březnovej koncert v Roxy, kterej už poněkolikátý neuvidim) a některýma věcma z Relapse Records, poslouchám nový FDK a připadá mi to, jakože to znám. Strojovna, prostě pekelnej stroj, Dmitry Glukhovsky, S.T.A.L.K.E.R, tak mi to všechno dává svoje kousky. Osm brutalistních „ploch“ – abych použil alespoň jedno učený slovo z první recenze – byla by chyba to přeslechnout jen jako kulisu. Kdo má trochu cvičený ucho a černou duši, svoje si najde. Vybrnkaný opakovačky, celou písničku už čekáš, že se nic nestane, a pak si to přijde ještě jednou. Jednoduchý věci, a přitom prostě vole, mám to rád. Proč tuzemský takzvaně rockový radia pouštěj celý půlnoční alba přežitejch píčovin, je mi záhadou. Vypálit ty baráky.
A jediný co, tak obal? Tyhle gariky mě sice nebavěj, ale chápu. Obsah a forma. A obsah i forma skladeb je taková, že jsem rád, že existuje Kabinet Múz a Kabinet Records, který v poslední době solej ven povětšinou kvalitní desky. FDK naživo – běž.
Best track: One Minute To Twelve
Tip: Brauncholda, Tool 03
Rok vydání: 2023
Label: Kabinet Records
Tracklist:
A1 Prayer For The Sunlight
A2 Unanswered Calls
A3 Time Is Truth
A4 Die Offline
A5 Highways We’re Never Gonna Take
A6 One Minute To Twelve
A7 Something Pure
A8 Proud And Scarred
