Rok 1984 byl pro mě rokem, kdy jsem se naplno vnořil do hlubin světa závadové mládeže a punkového podzemí. Dostal jsem občanku a skončil základku a tím momentem jsem si, dík neuvěřitelné otevřenosti rodičů, mohl začít užívat svou punkovou existenci plnými doušky. Byl ale i rok anti-punkového tažení a všech specifik s tím spojených. Hon na pankáče byl tématem dne a policajtským koníčkem sezóny. V té době jsou zaregistroval i Dybbuk a, pro mě tak trochu symbolicky, právě z tohoto roku pochází jejich živá nahrávka, která se přede mnou právě točí na gramofonu.
Dybbuk nebyli ortodoxním divokým punkem, poháněným zkreslenou zdí kytar, kterému se říkalo hardcore. Ten byl sice mým generačním soundtrackem, zároveň jsem ale byl i klukem, kterému učarovaly všechny ty new wave kapely a vlastně i hudební různobarevnost punku v celém jeho univerzu. Právě Dybbuk svým okouzlujícím minimalismem a schopností vyčarovat nenápadnou, leč absolutně chytlavou linku, dokázali stvořit, mnou srovnatelně milovaný, protipól hektickému punkovému thrashi (jak se ještě před metalem říkalo tomu nejdivočejšímu hardcore punku). Měli v sobě jakousi těžko popsatelnou ingredienci, dodávající jim neodolatelný šmrnc. Ten měl patrně schopnost fungovat i globálně, vzhledem k tomu, že si dodnes vzpomínám, jak jsem spolu s paklem dalších místních produktů poslal Dybbuk známému z Británie a ten v dopise o pár týdnů později píše: „Hele, Dybbuk jsou z toho všeho úplně nejlepší, je to jako taková osobitá variace na Slits.“.
Jádro desky tvoří živočišněji znějící živé provedení písní, které fanoušci mohli o nějaký ten rok později poslouchat ze studiového alba, natočeného a vydaného de facto posmrtně až po změně společenských poměrů. Mezi tím si ovšem Dybbuk ještě stihli střihnout EP u Pantonu, o kterém lze mluvit jako o reálně první oficiální punkové desce, vydané v ČSSR. Lavírovat nad tím, zda Dybbuk byli punk, new wave nebo alternativa je dosti ošemetné, neboť Dybbuk stojí někde na pomezí. Pokud ale budeme srovnávat se zahraničím, tak zní jako počeštěná verze švýcarských Kleenex / Liliput či švédských Pink Champagne nebo Extrém Exém. To vše byli naprosto regulérní punkové kapely, které ve své době nikoho ani nenapadlo pasovat do nějakých jiných škatulek. Samozřejmě pokud někdo pomýleně chápe punk striktně jako béčkovou imitaci Exploited, je pro něj punk, k jeho vlastní škodě, někde jinde.
Kvalita nahrávky z mixu je až nečekaně čistá a přesně takhle si je pamatuji. Rozjezd obstarávají Paní I a Paní II, obě naprosto okouzlující, stejně jako to, co následuje po nich. Pokud bych měl vyjmenovávat nejsilnější momenty, mohl bych s klidným svědomím prostě opsat pořadí skladeb, neb deska nespadne do nudy ani na okamžik. Co je ovšem jednou z nejdůležitějších deviz, je přítomnost hned sedmi skladeb, které si na pozdější studiovou desku nenašly cestu. Z nich třeba šedesátkovým beatem ovlivněná Na konci ulice, je zapomenutý malý klenotek z tvůrčí dilny Dybbuku, a totéž lze říct o minimalisticky new wave písni Na můstku. PHR Records tak do drážek desky přenesla naprosto skvělý a unikátní dokument doby.
Nakonec jediným stinným momentem je poněkud poddimenzovaný náklad desky, ale třeba jednou přijde další edice.
Rok vydání: 2023
Label: PHR Records
- Paní I
- Paní II
- Podivná kuchařka
- A ještě ke všemu
- Revizor
- Kámoš
- Dopis
- Smrt
- Sen
- Radujme se a buďme šťastni
- Každý má svou pravdu
- Tygr
- Na konci ulice
- Kroky
- Kilgore Trout
- Ale čert to vem
- Krvavé koleno
- Na Můstku
- Poletíme
