V červenci spatřilo světlo světa nové album od australských pubrockových šílenců Dune Rats. Nese název Real Rare Whale, je k dispozici jak v digitální podobě, tak i na všech fyzických nosičích pod hlavičkou BMG a obsahuje deset tracků. Jenže, ono to upřímně v případě Dunnies už není ani tak o obsahu, i když se najde velké množství lidí, kteří budou tvrdit něco jiného.
Už když tahle trojice magorů představila první ochutnávky z chystané nahrávky, zmocnily se mě trochu rozpaky z toho, kam svůj zvuk Dune Rats posunuli. V případě skladby Up! jsem ve skutečnosti vůbec nevěděl, čeho se chytit, nenašel jsem v tom žádný pevný bod, jako kdyby se všechen, pro Dune Rats tolik typický, syrový a špinavý zvuk, vytratil a zbyla jen podivná elektronická kostra, a k tomu naprostá sterilita. Ale OK, nad tím prostě člověk mohl mávnout rukou, protože tahle parta už několikrát ukázala, že si před ní nemůže být nikdo ničím jistý.
Pak přišla ochutnávka číslo dvě v podobě skladby What A Memmorable Night a rozpaky nabraly na síle. Skladbě chyběl drive, půlky nakopávající energie a celá se točila na místě, beztvará a prázdná. I tohle se však ještě dalo s jistým klidem přejít, protože, jak už padlo, Dunnies vždy uměli překvapit a nová deska mohla mít ve výsledku úplně jiný zvuk než představené předkrmy.
Když byla novinka na světe, dlouho jsem váhal a pořád jsem kolem ní tiše přešlapoval se strachem a obavami si ji pustit. A musím říct, že velká část těchto obav nakonec došla naplnění a zhmotnily se představy toho, že deska bude znít právě jako vykopnuté ochutnávky. Ano, kapely se posouvají, jejich zvuk se mění, některé rostou, získávají další a další fanoušky, vládnou. Jenže… občas prostě nastane situace, kdy to je tak nějak na sílu, v křeči. Přesně takhle na mě aktuálně působí Dune Rats, i jejich nová nahrávka.
Ani už nevím, kdy jsem tuhle partičku objevil, ale nějaký ten pátek to bude. Od prvotního nadšení a wow efektu to pro mě ale postupem času byla cesta k pokrčení rameny a možného WTF efektu. Jasně, jsou skladby, které občas na nějakou dobu nedostanu z hlavy, jsou klasiky, které prostě nejde čas od času vynechat, ale… tak nějak mám z toho všeho pocit, že se Dune Rats v jistém ohledu už vyčerpali. Že se vytratila ta zvláštní originalita, založená na jednoduchosti a zběsilosti, že už trojice z Brisbane prostě nedokáže moc ničím překvapit, protože už nejspíš všechny šílené kousky předvedla. A co víc, nebudeme si nic nalhávat, z Dune Rats se stala značka. Klasický obchodní brand, který chce posluchači nacpat všechno, co je k dispozici. Důkazem toho může být právě merch k novému albu, kdy člověk sežene úplně všechno od vinylů v různých barvách, přes cd, kazety, trika, čepice, až po bonga a skate desky. V porovnání s tím, co skutečně nabízí Real Rare Whale po hudební stránce, je to až úsměvné.
Dá se samozřejmě namítnout právě už zmiňovaný vývoj a růst kapely, to zcela nepochybně. Přichází však opět velké ale. A přichází i čas na nějaké to srovnání, kde někdo může namítnout, že přeci nejde srovnávat začátky kapely, kdy hrála v malých klubech a její aktuální stav, kdy je z ní hvězda určité kategorie. V případě Dune Rats, potažmo i dalších australských kapel, to má ale trochu jiný rozměr. Zatímco ve své domovině Dune Rats už dříve představovali velké hudební těleso, které plnilo festivaly a haly, tak mimo Austrálii tak moc velký a nadšený zájem nebyl. Ano, je to pochopitelné, a to z mnoha různých důvodů. V tomhle celém ale spočívá ona polemika.
Když jsem sledoval rozdíly mezi zájmem a ohlasem v Austrálii a mimo ni, byly značné. Ale vždycky tady šlo o to, co Dune Rats představovali. Totální úlet, šílenou zábavu, nepřeberné množství praštěných nápadů atd., atd. K tomu právě syrový, špinavý a jednoduchý zvuk, kde byl dostatečný prostor pro singalongy a nekonečné skandování publika. Do paměti se zarývající melodie, zpěvné texty, silné momenty spojení. A všechno tohle jako kdyby se poslední dobou prostě a jednoduše začalo hodně rychle vytrácet. Moment překvapení je pryč, nápady se recyklují stále dokola, píšou se stále stejné příběhy a zvuk prostě došel někam, kde je všechno nablýskané a třpytí se. Co teda chceš? Spousta se kapel se opakuje, zpívají dokola o svých politických názorech, o názorech obecně, vypraví podobné příběhy o lásce, o party, o depresích, o tom, jak je život zábava. Ano, to je pravda, jenže Dune Rats si pro tohle vybrali celkem malý manipulační prostor, který sami navíc zvládli zaplnit.
Přiznám se, že asi nepotřebuju slyšet další song o zhulení se do mrtva, nebo o pití už od rána nebo o nekonečné party, kde si všichni užívají svoji svobodu. Jasně, někomu to možná stačí, někdo jde třeba cestou, začínající od poslední nahrávky, někdo si užívá hudbu, na kterou si dobře zapaří, a nemusí nic řešit, a kterou si může pustit kdykoliv chce. Nikomu to neberu, ale pro mě osobně je posun Dune Rats jistým vyprázdněním.
Ano, Dunnies stvořili kult Scotta Greena, kterého hledají lidé po celém světe, vytvořili etiku totálních magorů, kde je možné skoro všechno a kde se nic neřeší. Vytvořili nezapomenutelné hity, které se staly klasikami, o tom žádná. Tohle všechno zůstane, jenže dalším vrstvením beztvarých a opakujících se schémat k tomu nic dalšího nepřibude. A jak už padlo, z Dune Rats se stala značka, která se chce a asi i potřebuje prodat. Přichází se vzkazem, že už tolik nejde o hudbu, ale o všechno kolem. Přichází s poselstvím, že by člověk měl patřit do týmu Dunnies. Že by měl být součástí značky, že následně bude patřit do exkluzivního společenství dalších šílenců, kde se hranice jakési konvenčnosti šílenství stírají. A pokud člověk bude patřit do tohoto exkluzivního a prestižního klubu, je vlastně všechno v pořádku, všechno je správně a nic nemá chybu. Možná i proto, že se potlačí potřeba individuality a všichni budeme jako Dune Rats, protože je to cool. Na mě to celé tak působí.
Změnilo se sdělení, určení a vznikla opravdová značka, jež chce posluchače pohltit a přitáhnout si ho k sobě. Ukázat mu, že sem patří, že sem má chtít patřit, tohle je jeho místo a nemá chodit jinam, jelikož tady najde vše a v dostateční míře. Prostředky, které k tomu budou použity, jsou už vedlejším jevem a o ten se přeci v bujaré náladě nikdo starat nebude. V tom vnímám velký rozdíl oproti době, kdy jsem Dune Rats začal poslouchat. Člověk byl součástí určité skupiny, ale sám za sebe, se svojí individualitou a originalitou. Aktuálně to tak není. Člověk je součástí velkého kmene, kde všichni vzývají stejné zásady a všichni vypadají stejně. A to za mě není dobře. Možná mě u toho i napadá paralela s filmem Pláž, kde všichni mluví o jakémsi kultu, hledají nekonečnou zábavu a jsou schopni udělat cokoliv, aby našli ráj, i když ztratí sebe sama, aby nakonec zjistili, že to není tak, jak to vypadá. Ale ve skutečnosti vlastně ne všichni. Že to je trochu dramatické? Možná se to tak může zdát. Je to hlavně pohled na současnou situaci. Pohled na kapelu, kterou jsem měl rád a rád jsem ji poslouchal. Pohled na kapelu, která se v mém vnímání proměnila na obchod a popřela sebe sama, vyčerpala se, dala stranou hudbu a obsah, a dere se vpřed jako brand.
Jelikož se mi australská punkrocková/pubrocková scéna, motající se kolem kapel jako právě Dune Rats, Violent Soho, Skegss, Hockey Dad, DZ Deathrays, Sticky Fingers, Gooch Palms, The Chats atd., docela zalíbila a sledoval jsem ji, tak bych si troufl říct, že poslední dobou prošla značnou proměnou. A jsou to právě Dunnies, kteří začali růst a určovat trendy. Violent Soho v létě oznámili na dobu neurčitou svoji nefunkčnost, Sticky Fingers stihli další trapný skandál, o Skegss poslední dobou taky není mnoho slyšet. No, a tak má minimálně tahle část australské scény nové vládce. Král je mrtev, ať žije král, dalo by se říct. Nastává éra Dune Rats. Bláznivá a střelená éra, která sebe sama ale ubíjí. Jedinou kapelou, která se veze na stejné vlně a jejíž popularita stále roste, je další šílenost, a to The Chats. Rozdíl mezi Dunnies a Chats je ale v tom, že prvně jmenovaní mají prostě lepší marketing.
Značka Dune Rats je všude, našla cestu mimo Austrálii a začala expandovat i do míst, kde to třeba nikdo nečekal. Před pár lety tady tohle jméno znalo pár desítek lidí, kteří si mohli nahrávku koupit buď na koncertě, kdy se Dune Rats zastavili právě i v naší kotlině, nebo ji objednat odněkud ze zahraničí. A teď? Novou desku Real Rare Whale sežene člověk s naprostým klidem na Alze, případně i na Kosmasu nebo v jiných shopech. A nastává tak čas na zásadní otázky. Co je na tom špatně? Není to dobře, že i kapely z druhé strany zeměkoule jsou u nás známé a můžeme si pořídit jejich nahrávky, případně i merch, a to bez zbytečných nákladu a problémů s dostupností? Není dobře, že se taková hudba ubírá právě tímhle směrem a kope do zadku mainstreamovou nudu? Není dobře, že je to něco, co tě vystřelí z kalhot a lidé o tom vědí? Není dobře, že se kapela vyvíjí?
Pokud se nevytratí základní myšlenka a základní hodnoty, tak je to v pořádku. Pokud se kapela nezačne recyklovat, pokud nenahradí požitek z hudby cetkami, pokud se nezaprodá (pokud to můžeme v daném kontextu použít), pokud nezapomene na to, co před lety začala, pokud to nebude ploché a komerční. Pokud to nebude o postojích a sebeprezentaci. A pokud hudba jako celek nebude nahrazena marketingem a snahou nacpat svoji značku tam, kam to je jen možné. A přesně takový mám z Dune Rats a jejich tvorby poslední dobou pocit.
Ale co vlastně ta nová deska? Platí pro ni všechno, co už padlo. Klasický rukopis Dune Rats tam ještě někde pořád je, bohužel pod hodně silnou vrstvou všech dalších věcí. Ale na první pohled, nebo by se tady hodilo říct na první poslech, je všechno v naprostém pořádku. První dvě skladby to bez větších okolků okamžitě rozjedou a člověka čeká melodická masáž a zpěvné chorály, které bude z hlavy dostávat dalších několik týdnů. Má to svoji bezstarostnou a pohodovou atmosféru, pro Dunes Rats tolik typickou. A rozjařená nálada, plná melodických pasáží a epických singalongů pokračuje i nadále. Tady už ale naráží právě na svoji vyčerpanost a otupění momentu překvapení, otupění oné syrovosti. Do popředí se začíná dostávat sterilní zvuk, beztvarost a jakási unifikovanost. Pryč je originalita a ledabylost. Nahrávka se postupně svíjí ve zvláštní agónii, před níž nejde utéct.
Když už jsme u toho, tak kromě dvou představených skladeb, které lákaly na desku a byly doprovozeny klipy, tak video vzniklo ještě k dalším dvěma zářezům. A ani tady nic nového. Například klip k písničce Pamela Aniston až moc nápadně připomíná klip Pick It Up od Violent Soho. Vrcholem, zde bohužel v ironickém kontextu, je pak track What A Memmorable Night, který se sice člověka snaží přesvědčit o tom, že se nic neděje a že je všechno jako dřív, zároveň však svým zvukem, zpracováním i nápadem, dává jasně najevo, že už nemá co dalšího nabídnout. A jakkoliv vehementně se tady Dune Rats snaží být opravdoví, tak jim to moc nejde věřit. A hlavně, je to už právě ta vyčerpanost témat, která jak tuhle skladbu, tak i album jako celek sráží na kolena. Zbytek desky už tak nějak prostě proběhne, není ničím zajímavý, možná až na poslední song If This Is The End. Je to šlapání vody, plácání se na stejném místě, jistá forma rezignace a ztráty nápaditosti.
Dalo by se klidně říct, že to je jen soundtrack k novému merchi, hudba na pozadí dopředu se hrnoucí značky. Něco jako pojďme udělat ještě pár písniček, ať to celé můžeme prodat a ať se to prodává, pokud možno, co nejlépe. Někdo by klidně mohl říct, že to tak není, že je to zbytečně přehnané. Že celá nahrávka je melodická, zábavná, plná radosti a srandy, že jsou to typičtí Dune Rats, kteří nás všechny přišli potěšit. Jenže… zase jsme u toho. V kontextu prezentace a prodeje to není ono. A můžeme se ptát, jestli by to bylo ono bez tohoto kontextu. Jasně, jasně, show must go on. Tak si odděl hudbu od celého brandu, neřeš kraviny kolem a věnuj se hudbě. Zkus nedávat do souvislosti prodej s tvorbou. Ani tak Real Rare Whale neuspěje. Na sterilitě a absenci nových nápadů nebo aspoň malé proměně těch starých se tím nic nemění.
Proč by to měl někdo řešit, dá se na to v klidu zaskotačit. Co může chtít člověk víc? Možná něco, co nebude nudit už od poloviny desky, co nedonutí koukat, kdy už bude konec. Něco, co nebude jen prázdným obalem, kdy se kapela bude snažit lidem ukázat, že je stejně šílená jako kdysi, že pořád ještě zvládne vymyslet něco neotřelého. Real Rare Whale je pro mě značným zklamáním a nový směr, jakým se tahle trojka vydala, mě také zrovna dvakrát neoslovuje. Takže, celá ta urputná snaha ukázat, že tahle novinka bude bomba, která tě odzbrojí a spadne ti z ní čelist, se jaksi nepovedla. A i kdyby to člověka nemělo odzbrojit a neměla mu z toho spadnout čelist, tak se to ani tak nepovedlo. Humbuku kolem toho bylo dost, jen by to možná příště chtělo ubrat na tom šíleném marketingu a celé srdce nebo klidně i hlavu narvat do hudby, i kdyby to měla být hlava přivřená ve dveřích.
Real Rare Whale je z mého pohledu opravdu ta nejslabší věc, kterou Dune Rats doposud vydali. Zároveň je to ale deska s největším ohlasem. Jestli to je rezignace většího rozsahu, kdy hudba nehraje prim, na to si asi budeme muset všichni ještě chvíli počkat. Jestli se Dune Rats spokojí s tím, že vytvoří klub, kde všichni budou vzhlížet ke svým hrdinům a padnou do podmanivého kola rostoucí značky, nebo si zase strčí prsty hluboko do krku a vymyslí něco, z čeho nám všem naběhne na tváři ledabylý a lehce znechucený úsměv, v tomhle případě v tom nejvíc pozitivním smyslu slova. Tohle se totiž opravdu nepovedlo.
