Brno, Kabinet Múz. Rozjeté publikum opouští sál po brutálním setu trnavských The Wilderness a na pódiu se v klidu připravují Divo Institute, aby za chvíli naživo zaznělo jejich debutové album, ale kapela ho ani neodehraje celé a v závěru setu do lidí sype nové songy. Divo Institute tak uzavírají první kapitolu, která je zachycena na eponymním albu, ale rovnou ukazují, že nebudou stát na místě. Kromě obvyklých míst na internetu si ji můžete pustit i na černém vinylu s povedeným bookletem.
Jak bude tahle deska vypadat, bylo tématem mnoha diskuzí lidí, kteří viděli kapelu naživo. Je možné převést koncertní podobu svébytného spolku na nahrávku? Není a dle mého by to ani nemělo být cílem. Deska vycházející u Kabinet Records zachycuje jednu část kapely, která se rozhodně nesvazuje žádnými žánry. K úplnému zachycení koncertního nasazení Killiána, Dompaře a Johnnyho nedošlo. A jak zachytit podivné performance, kterými doprovází vystoupení Pepsi (již bývalý člen kapely), by nevymyslel skutečně nikdo. Nálada, která kapelu provází, je však z desky cítit výborně. Amák, který desku nahrával, přistoupil k desce jinak, než asi byla původní představa kapely, a výsledkem je spíš trochu popový pohled na jejich tvorbu než snaha zachovat celkovou syrovost. Aby bylo jasno, tak nahrávka není přehnaně vyčištěná a pořádná porce špíny v ní zůstala. Určité linky, které se na koncertě ztratí, však dostávají více prostoru. Velmi dobře zní také vokály, kdy se aktéři střídají i pomáhají si s backvokály, a díky srozumitelnosti a rozložení v mixu je všemu krásně rozumět a v jednotlivých skladbách to vytváří nezaměnitelnou atmosféru kamarádů, kteří se doplňují za mikrofonem.
Hudebně celé album stojí na špinavé elektronice a taky elektrické kytaře a v takové hudbě ne úplně očekávaném banju. Zatímco kytara většinou táhne dopředu a některé riffy jsou hodně výrazné, tak banjo naopak přináší neklid a buduje zvláštní roztěkanou atmosféru. Těžko se rozhodnout, jestli kapele sedí víc tvrdé beaty odkazující k technu nebo pomalejší atmosférické tracky. Obojí totiž funguje výborně, a to i když jsou songy s různým tempem zařazené těsně vedle sebe. U tvrdších skladeb snad chybí jen ten pocit, kdy vám basy prostupují celý tělem, který ani jinde než na koncertě zažít nejde. Většina skladeb vychází z jednoduchého mustru bicích a basové linky, které doplňují další nástroje a zvuky. Často se pracuje se zvolněním i následnou gradací, což dodává jistou hloubku a pomáhá rozvinout ne moc dlouhé texty. Texty jsou často spíše abstraktní a ponuré až nihilistické. Jejich přednes a hudba, do které jsou zasazeny, vytváří uvěřitelný mix těžkých časů. I díky zvuku na mě z nahrávky dýchá atmosféra raných devadesátkových kytarovek ze Slezska, a to i když hudebně se vycházelo spíš z techna, rapu a elektronické hudby obecně. Možná právě z mixu starého a nového vychází originalita Divo Institute. Na jedné straně pocit něčeho velmi známého a na druhé nečekané momenty a propojení žánrů.
Velmi povedený přední obal doplňuje grafika Filipa Smrže v bookletu, který je menšího formátu a obsahuje všechny texty s doplňujícími ilustracemi. Ilustrace fungují ve spojení s deskou skvěle a jsem rád, že booklet vzniknul, protože to bohužel není samozřejmost a některé kapely na ně rezignovaly úplně. Jako milovníkovi doplňujících informací mi chybí seznam členů i třeba použité nástroje, ale kapela to nejspíš nepovažovala za důležité.
Divo Institute tvoří tři výrazné osobnosti české alternativní hudby. Tady se skvěle doplňují jak v hudební, tak v textové stránce a z desky čiší nadšení pro stejnou věc a kamarádství. Výsledkem je album, která jde za výchozí body jeho aktérů a má šanci oslovit i posluchače, kteří by se k jejich další tvorbě asi nedostali.
