Někdy promo kopie skončí v jiné přihrádce, než by měla, a pak si nedobrovolně odpočine a zůstane po neurčitou dobu u ledu. To byl u mého pracovního stolu případ poslední Degradace. Ve shonu, spojeném s příchodem nového člena domácnosti, skončila obálka zapomenuta v krabici s vyřízenou poštou. Ale lépe pozdě než nikdy, here we go. Jak tedy vypadá Degradace model 2022?
Z klasické sestavy zbylo duo, doplněné o dvojici svěží krve, a na výsledku to je patrně znát. Popravdě, tvorbu Degradace jsem vždy vnímal tak nějak okrajově. Bez despektu, ale prostě s tím, že surfuji na jiné vlně. Dík tomu přiznávám, že jsem dalek k tomu být odborníkem na jejich diskografii.
S úvodními tóny přichází lehčí překvapení v podobě téměř titulní Lost Souls. Ta servíruje temný punk s velice chytlavým basovým nosným motivem, a co překvapilo nejvíce, v angličtině. Anglická intonace postavila před Degradaci nové melodické výzvy a kapela se jich chopila s jistotou a šarmem. V tomto duchu pokračuje i druhá How Long, kde sice refrén působí jako laciná verze Misfits bez Danziga (tj. Misfits, jejichž existence postrádá smysl), ale ve výsledku i zde kapela srší energií a nabuzeně přeřvaným zvukem, který přebijí melodické postupy, které mi někdy úplně nevoní.
Degradace ale umí i prásknout do koní, což dokazuje v rychlé Too Many Only Ones. První, v češtině nazpívaná skladba, přichází až jako čtvrtá. Zde je to klasická Degradace, fajn melodický středně tempový punk s opravdu chytlavým slokovým kytarovým motivem, s nezaměnitelně regionální intonací a s textem, kde vlastně netuším, co jím chce autor říct. Pátá Všechno bude fajn aspiruje svou energií a melodikou na mou oblíbenou píseň z desky, ač textově je to opět z mého pohledu taková vatová výplň bez vůně a zápachu, bazírující na frázi „vždycky nějak bylo, vždycky nějak bude“. Pánové, díky za info, to jsem nevěděl. Ale vážně, naprostá většina lyriky na planetě je banální, takže na tom není nic špatně, jen je to pro mě osobně poněkud otravné, co víc, i banalita se dá napsat tak, aby měla šmrnc.
A pak tu jsou poněkud slabší momenty. Šestá Don’t Let Them zní jako provinční, leč něčím nakonec šarmantní imitace hair metalu pro televizi Rebel (vysílá ten kanál ještě?), a to včetně hevíkového sólíčka, při kterém by metalisté v půlce osmdesátek pod pódiem komicky imitovali hru na kytaru. Fix it je opět v podstatě klasický heavy metal. Předposlední Nemáš dost pro změnu působí, jako by se autorovi při psaní zasekly v hlavě motivy z nějaké desky Suicidal Tencencies nebo Krucipüsk.
A na závěr přichází balada. Zní to jako vtip, ale je to fakt. Nechme rockové klišé roztáhnout svá křídla a pohrávat si s nimi v průvanu větráků.
V jinak fajn přebuzeném zvuku desky působí výrazně posluchačsky nekomfortně zvuk rytmického bubínku. Tahá mě za uši. Ale ten, kdo si sedíc za tou blbostí dekády neničil uši, si toho patrně ani nevšimne.
Fakt ale je, že ač jsem tu utrousil fůru uštěpačných poznámek, ona je to jako celek vlastně dobrá deska. Oproti starším věcem o něco surovější a mnohem více „heavy“, ale zároveň s přínosem anglických textů, které jsou tu zastoupeny v poměru šest ku čtyřem českým. A vlastně to tak funguje naprosto přirozeně.
Rok vydání: 2022
Label: PHR Records
- Lost souls
- How long
- Too many only ones
- Máš svůj svět
- Všechno bude fajn
- Don’t let them
- Fix it
- Top 20
- Nemáš dost
- 5am eyes
