Newyorský hotel Chelsea, přestože má svou specifickou pověst, rozhodně není místo, který by konkurovalo Hiltonu nebo Plaze. Zdejší širší veřejnosti bude asi nejvíce znám díky vraždě Nancy Spungen v říjnu roku 1978. Přesto už několik let předtím i poté to bylo slavné skladiště feťáků, prostitutek, švábů, moučňáků a vůbec všech možných existencí, uměleckou branži nevyjímaje.
Jmenujme jména jako Bob Dylan, Iggy Pop, Janis Joplin, Charles Bukowski a Dee Dee Ramonea samozřejmě nevyjímaje. Snad díky určité sentimentální vzpomínce se Dee Dee na tohle místo vrátil a v roce 2001 spatřila světlo světa tahle kniha. Na 187 stránkách náš hrdina popisuje kouzlo a atmosféru tohoto místa a prozkoumal i ten slavný pokoj č.100, kde trávili čas právě Nancy a Sid.
Hlavní hrdinou románu je tedy samotný Douglas, který nám celý příběh přináší přímo z první osoby. Z dalších hlavních postav které se tu mihnou, jmenujme manželku Barbaru, psa Banfielda, všemožné hotelové hosty a „přátele“, či samotný zaměstnanecký personál hotelu. Po přečtení několika stran začnete přemýšlet nad tím, zda příběh není jen čirá fikce, což se vám po prvních mrtvých figurkách již zcela jistě potvrdí. Dějová linka našeho „gothic-horor“ románu se točí hlavně okolo drog a jejich shánění v hotelu či blízkém okolí. Dále podrobně vykresluje různé hotelové postavičky a v druhé půli pak začíná přecházet do trochu sadomasochističtějších poloh. Přidává se více vražd, násilí a k tomu rozmanité schizofrenní představy. Děj se přibližuje velmi těžce, protože ještě hůř se tu hledá. Prostě a jednoduše naprosté halucinace a masakry, které se odehrávají v hotelovém komplexu! Takovýhle popis může znít hodně zajímavě, ale já se o tom tedy nepřesvědčil. Na čem kniha velmi ztrácí, je fakt, který bych nazval plýtváním slov. Moře zbytečných, zcela jasných vět, které v celkovém důsledku dělají knihu nemastnou, neslanou. Vypadá to, jakoby Douglas vařil z vody a dílo natahoval, aby splnilo aspoň nějakou „stopáž“ a posléze byly prachy na čínský kamení. Velká škoda pro čtenáře. Myslím, že i našemu hrdinovi muselo být jasné, že tohle nebude žádný majstrštyk. Co se týče ilustrační stránky věci, v publikaci najdete i pár jednoduchých mistrových výtvarných vsuvek.
Zaujala mě jedna pasáž, která, když přičteme děj dnů následujících v reálném světě té doby, oplývá docela silným černým humorem.
„Hele, a jak je na tom ten váš zpěvák?“
„No děsně, strašně, je to na nic,“ odpověděl jsem Kevinovi s nadšením. „Je to děs! Fakt o tom nerad mluvím, ale Ramones se zas chtěji dát dohromady, víš? Nekecám. Je to tak. Brzy se zas dáme dohromady a pojedem na šňůru. Já, Tommy a John, počkáme, dokud neumře, a pak z Ramones vytřískáme pořádný prachy. Tomu parchantovi to určitě vadit nebude. Je docela velkorysej.“
„To si snad děláš prdel, Dee Dee.“
„Ani náhodou, Kevine,“ ujišťoval jsem ho. „Je to fakt skvělej kluk. Věř mi, jo? Víš, co udělal? No, tomu bys nevěřil, věnoval svý tělo Ramones. Víš, jako když někdo daruje svý tělo na vědecký účely. Tak on ho dal Ramonům.“
„To není možný,“ řekl Kevin.
„No ale je to pravda, příteli, věř mi. Bude to skvělý. A my si ho dáme mumifikovat.“
„Cože?“ zalapal Kevin po dechu.
„Jo, slyšíš dobře. Dáme si ho nabalzamovat a budem ho na koncertech vystavovat. Když budeme hrát, tak ho posadíme do kolečkovýho křesla. Z magiče bude hrát muzika a když budem na pódiu, tak se bude na mixáku mixovat. A při poslední písničce ho vytáhneme z křesla a postavíme na nohy drátama, co budou napojený na mechanismus, co visí ze stropu nad jevištěm. Až budem hrát Pinheada.“
Kromě této pasáže pak stojí za zmínku snad až závěrečná kapitola, která docela zajímavě a vtipně graduje, ale možná je to zkresleno faktem, že se blížíte k závěrečné straně celé knihy. Každopádně se tu v plném rozsahu přidávají do děje Dee Deeho toxičtí přátelé Sid Vicious, Johnny Thunders, Jerry Nolan a Stiv Bators.
Pokud jste nečetli skvělé první dílo, autobiografické Poison Heart (recenze), rozhodně doporučuji! Hotel Hrůzyjsem četl více jak půl roku, protože pět stránek za den vám bohatě stačí k tomu, abyste knížku odložili do kouta a šli se věnovat jiný zábavě. A to jako fanatický fanoušek Ramones píšu krapet zkresleně a zaujatě! V každém případě je to stále artefakt, který tu po mistrovi zůstal a toho si ceňme. Kdyby s tímhle dílem ale přišel někdo zcela neznámý, zřejmě by to vůbec nešlo do tiskárny. Ale protože s tím přišel tento již zesnulý, sympatický rošťák s kastrolem na hlavě, budiž mu to připočteno k dobru! Odpočívej v pokoji Dee Dee! Jo a kdybyste zde našli inspiraci na příští dovolenou, tak Chelsea Hotel je momentálně bohužel zavřený a v rekonstrukci, takže nezbývá než jet na Slapy!
A málem bych zapomněl zmínit skvělou práci vydavatelství Maťa, který se vytrvale stará o české překlady knížek takových, který by tu asi těžko někdo jiný vydal. Doufejme, že se dočkáme i posledního Douglasova díla s názvem Legend Of A Rock Star, ve kterém se vyskytují zápisky z jeho posledního evropského turné v roce 2001. Tenkrát se mimo jiné Dee Dee Ramone s kapelou mihnul i v Praze!
