Pražští A-64 hráli asi třičtvrtě roku, ale již po několika prvních vystoupení se v místním punkovém mikrosvětě stali v šuškandě patrně nejskloňovanější novinkou roku čtyřiaosmdesátého. Jejich pojetí punku bylo aktuální, odrážející jen s malým zpožděním to, co se v subkultuře dělo za našimi hranicemi, a zároveň divoké a stylové, reflektující mladickou energii druhé generace místního punku, jež se začal rozvíjet ve stínu aféry kolem „Nové vlny se starým obsahem“ a následnou vlnou každodenních represí čecháčkovsko-konformistickým normalizačním aparátem.
Jejich vystoupení byla olejem v pohonu našich mladických revolt a kazety se živáky byly jedním z nemnoha regionálních punků, co se mi i několik let po jejich rozpadu čas od času usídlil v kazeťáku. Nicméně k nahrávce ze zkušebny, která je objektem této recenze, jsem se vlastně dostal až mnohem později. Myslím, že v době, kdy mě Filip Fuchs požádal o identifikaci obsažených převzatin spolu s nahrávkami dalších pražských kapel počátku osmdesátých let. O dalších několik dekád později se mi točí ono zkušebnové „demo“ na gramofonu. Filip by měl možná radost.
A-64 tu zvěčnili jádro svého repertoáru, kdy chybí jen několik věcí vzniklých až o něco později. Vše dominantně pohání Limburákovy bubny a nutno říct, že mu to fakt hrálo, zvláště s ohledem na místní poměry. Kytary jsou oproti koncertům poměrně čitelné a Marcel Průcha má optimálně hajzlíkovský projev. To vše dohromady dává, sice jen chvilku fungující, ale přirozeně sehranou, ryze punkovou kapelu, v daných poměrech excelentně ventilující mladickou energii. Do přímočarého celku navíc občas vstoupí, jako osvěžující i iritující prvek, poněkud schizoidní saxofon.
V globálním kontextu se dá o autorské tvorbě kapely mluvit jako o proto hardcore punku, tak jak se mimo českou kotlinu definoval o nějaké tři až čtyři roky dříve. A-64 hrají svižně, syrově a frackovsky, bez velkých okolků a v tom bylo ostatně jejich kouzlo. Většinu skladeb mám i po všech těch dekádách zažraných v mozku a v tento moment si je poslechem tak jen osvěžuji. Zároveň s překvapením zjišťuji, že jsem vlastně až do okamžiku obdržení desky u některých z nich neznal správné názvy, ač je samotné znám bratru poctivých devětatřicet let.
Převzaté písně do určité míry reflektují stylové ukotvení kapely. Obligátní hit Já nemám šajn alias Banned From The Pubs od Peter and the Test Tube Babies samozřejmě nemůže chybět. Stejně jako Sonic Reducer s odposlouchanou imitací anglického textu. Dále je tu USA od The Exploited a, z aranže Pistols obšlehlá, předělávka na druhou Stepping Stone. Mé osobní hity jsou ale Sebevrazi, Doktor CSc, Pepí, Pathysterie a píseň zde nazvaná jako Nová, ale vlastně se přistihuji při tom, že stejně mám rád i zbytek nahraného repertoáru.
Zvuk má své limity, je to nahrávka vzniklá ve zkušebně a zaznamenaná na kazeťák, navíc původní „master“ již dávno zmizel v propadlišti času, ale i přes to se podařilo zachytit energii a atmosféru s až nečekaným efektem. Co víc, možná to ještě umocňuje autenticitu.
Někdy si pokládám otázku, kolik lidí desky těchto, dnes de facto obskurních archivních, vykopávek dokáže oslovit? Nás pamětníky, kterým zamrzl vkus, kterých je čím dál méně? Někoho mladšího? Nějaké posluchače punku pod 30 tedy pokud tu nějací takový jsou? Z pohledu starého fanouška mě to těší a dělá radost. Je to skvělé i pro zachování určité subkulturní paměti, ale zároveň by mě zajímalo pro kolik dvacátníků je naše obskurní minulost zajímavá. Každopádně patrně stejně nejsou cílovou skupinou těchto archivních počinů.
Rok vydání: 2023
Label: PHR Records
- Netopýr
- Sonic Reducer
- Kultura (Já nemám šajn)
- Evakuace
- Nová
- Sebevrazi
- Pepí
- Doktor CSc.
- Blbost
- USA
- Pathysterie
- (I’m Not Your) Stepping Stone
- Stará
- Tlustej
- Zrychlovačka
- Anarchie
