Roků 7 jako by nebyli. Neexistující rovina paralelní historie. Stačilo 7 kroků po zamrzlé řece, aby nás začaly zničehonic ohrožovat Kry.
Ravelin 7 jsou veteráni u nás už tak tradičního post hardcore ze severu Čech. Pokud je neznáte, i přestože vám z poliček ční obaly nových desek Esazlesa, Zmar či Lvmen, věřte, že tu byli odjakživa. Přestože vydali jen dvě desky.
Teď tři.
Kry.
Čtyři texty. Tři skladby těžkobolného post hardcore tak, jak si ho vybavuju z dob, kdy se žilo jen proto, aby se v půlce léta jelo na Fluff. Tvrdé, zato systematicky se vyvíjející kytarové pasáže, doplněné neomylnou rytmikou, která pálí v nose.
Ravelini vždycky byli trošku „disco“. Chápejte, v post hardcore a screamu/emu se na začátku milénia většina kapel vymezovala proti elektronice. Ravelini se nikdy rovnejch pasáži moc nebáli.
Třeba opus Mikroválky je dokonalá souhra všeho, co tahle kapela za ty roky poskládala a vzala za svý. Jakoby vytáhla esenci mládí a přetavila do vybroušeného ledového kuželu, kterým sice prochází sluneční světlo, ale neohřeje vás.
Texty jakoby směřovaly ke mně. Jen ke mně. Tak moc se s nima ztotožňuju. Mám pocit, že je chápu. Možná po svým, ale ta smysluplnost mi zvedá chlupy skrz vlákna bavlněné mikiny.
Dozrál jsem. A můžu s klidem říct, že tenhle kousek se mě dotýká aktuálně nejvíc z celého spektra nesmrtelného žánru, který je pro mrtvé. Mrtvé ideály.
