Až se mě zeptáte, kdo že je ten muž, odpovím vám: „On? Je poslední svého druhu. Skromný velikán. Gentleman. Duch, bojovník.“ Fenomén Sixta Rodrigueze mi učaroval již před delší dobou – jeho neuvěřitelným příběhem, jako vystřiženým z hollywoodského trháku, jsem se poprvé zabýval v sedmém dílu kabinetu hudebních kuriozit, vrátil jsem se k němu s postřehy z promítání oceňovaného filmu Searching For Sugar Man, a nyní nadešel čas celou jednu hudebně literární kapitolu uzavřít, symbolicky třetí, dosud chybějící částí skládačky, nebo – pátrání, chcete-li. A bez laciné snahy o prvoplánovou sentimentalitu mohu říci, že se mi bude zatraceně stýskat.
Dnes už je z mého pohledu jen velmi málo koncertů, které by pro mě znamenaly onen pomyslný „splněný sen“. Za léta intenzivního vymetání akcí jsem si jaksi zvykl brát dění na scéně samozřejměji, ano, ovšem, vážím si možnosti zúčastnit se toho všeho a neberu nic na lehkou váhu, ale člověk trochu „zdomácní“ a zpohodlní. Za všechny příklad s kapelou Alkaline Trio, jež patří k mým nejoblíbenějším. Objevil jsem je v roce 2007 na soundtracku k počítačové hře Flatout 2. O tři roky později jsem Trio viděl naživo v malé Lucerně, a byl to tenkrát splněný sen. Dnes bych samozřejmě na koncert šel znovu, a rád, jen už bych to bral s menší dávkou nekritického nadšení. Asi je vám jasné, kam tím směřuji – Rodriguezův koncert v karlínském Foru pro mě nebyl jen jakýmsi zadostiučiněním a určitým uzavřením jednoho příběhu, ale po dlouhé době i dalším splněným hudebním snem.
Úvod mé reportáže byl poněkud obsáhlý a upovídaný, ale beru to jako již v kabinetu zmíněné „splacení dluhu“ vůči Sixtovi. Slunečná pondělní Praha, procházka po městě a rychle směr Forum Karlín. Napřed se zbavit jednoho přebytečného lístku a pak už jen vystát půlkilometrovou frontu ke vstupu, táhnoucí se za dva rohy. Omrknout merch a se vším tím zmatkováním a zdržováním jsem propásl nejméně polovinu setu Rodriguezovy předskokanky, španělské divy jménem Lucia Scansetti. Nechci být zbytečně kousavý a tvrdě kritický, a přímo říkat, že jsem „o nic nepřišel“, ale její projev mě příliš nepřesvědčil a neoslovil. Zjednodušeně řečeno, nebylo to špatné, cítil jsem kupříkladu ozvěny devadesátkového dreampopu, kapel, jako byli Mazzy Star, osmdesátkoví Opal nebo interpretů ála Hope Sandoval nebo Maria McKee. Špetka folku, písničkářství a vypravěčství a uhrančivosti v tom také byla, ve finále ale hlasový projev Španělky v kombinaci s piánem (čtěme: klávesami) vyzněl v mých uších „jen“ jako dobrý rádiový pop. A zakažte už někdo ty zpropadené elektronické bicí!
Rodriguez. Napjaté očekávání a v publiku ze známějších obličejů Jiří Bartoška. Ticho. Potlesk a řev. Bouřlivý potlesk pro Rodrigueze od publika, jež ho pozdravilo vestoje, ještě než se stihl objevit. Zjevil se duch detroitských barů, který hrával zády k nevděčnému a netečnému publiku. Vypravěč z vnitřního města, ztracený a neznámý, ale důstojný konkurent Boba Dylana. Znovu objevený a najednou slavný, již stojící čelem k publiku, ale stále roztomile rozpačitý pán. Dnes už starý pán. Když jsem Sixta spatřil, všiml jsem si, že ho s kytarou k mikrofonu museli přivést, a vzpomněl jsem si na slepého Derricka Morgana. Rodriguez sice úplně slepý není, s očima má ale vážné problémy, což mi předtím nějak uniklo. Starý pán ve slunečních brýlích a se zmačkanou working class hučkou na hlavě začal koncert coverem písně Your Song od Eltona Johna, což bych sice nečekal, ale člověk si „sugar mana“ musel naživo hned zpočátku zamilovat. Ano, bylo na něm vidět, že není nejmladší a v nejlepší fyzické kondici (zkuste se po letech zapomnění vrátit na pódia a v podstatě až „na stará kolena“ naplno rozjet hudební kariéru a stát se slavným), ale i z toho si uměl udělat upřímnou legraci: „I’m a solid 74!“ Pražský koncert v karlínském Foru lze pracovně nazvat Sixtovým koncertem „narozeninovým“, o den dříve totiž oslavil čtyřiasedmdesáté narozeniny.
Úvodní cover nebyl jediný, během koncertu se Rodriguez uchýlil i k dalším – trochu mne zaskočil hit Carla Perkinse Blue Suede Shoes, jenž se stal „provařeným“ především díky Elvisovi. Ale přesvědčil jsem se, že Sixto se nebojí ani rock’n’rollu nebo šedesátkové a sedmdesátkové psychedelie – zazněly ještě songy Light My Fire od The Doors a Somebody To Love od Jefferson Airplane. Bylo vzpomenuto dokonce na Franka Sinatru a to coverem I’m Gonna Live Till I Die. Záměrně jsem se ve vzpomínkách nedržel set listu a covery, jimiž Rodriguez prokládal vlastní tvorbu, jsem „odbyl“ jako první. Převzaté písně byly pojaty vtipně, s rodriguezovskou jiskrou, ale – čert vem covery. Já jsem si přišel užít mistrovy autorské songy. Bomba I Wonder zazněla zbytečně brzy, více mě ovšem štvali někteří lidé z publika – sice jsem si všiml, že spousta návštěvníků má Rodriguezovu tvorbu naposlouchanou, ale našli se i tací, jež považovali za vhodné ukrást si pro sebe kus show a na umělce pořvávat. Rodriguez se moc vyvést z míry nenechal, bylo však vidět, že si pořád nějak nemůže zvyknout na velká pódia a vyprodané sály – měl skromné vystupování a občas jeho domlouvání s kapelou a tiché pobrnkávání na kytaru připomínaly spíše veřejnou zkoušku. Někdo by takové momenty vytýkal, mně ale svým způsobem všechno, co se na pódiu dělo, zapadalo do sebe.
Song Sugar Man byl samozřejmostí („Děti, poslouchejte maminku a nefetujte!“ aneb jak si umět udělat decentní legraci z vážných věcí), zazněly ale i Rodriguezovy společensko-kritické fláky, jako je This Is Not A Song, It’s An Outburst: Or, The Establishment Blues nebo Rich Folks Hoax. To byla jedna z prvních věcí, jichž jsem si na Sixtově tvorbě všiml – zastává levicové postoje, vždy byl hrdý na svůj working class původ, nebál se práce a i přesto, že vystudoval filozofii, udržel si onen kouzelný ulicí poznamenaný přístup k životu. Pro mě je to asi ideální kombinace. Umět skloubit hudbu, nebo obecně kulturu, zdravou hrdost na vlastní kořeny a životní názory a postoje. Píseň Only Good For Conversation mě při poslechu vždy mírně iritovala a znervózňovala svým zvukem. Až naživo jsem se s ní dokázal „smířit“ a zpracovat ji. Když zazněl Street Boy, říkal jsem si – sakra, ta je o mně! Respektive o každém klukovi, co strávil v mládí víc času venku, na ulici, v honbě za dobrodružstvím, než doma. Má srdcovka, smutně melancholický song Crucify Your Mind, také nechyběla. Na Rodriguezově tvorbě je kouzelné, jak dokázal jednoduchými texty a songy říci tolik, být tak poetický, jemný, zasněný, ale zároveň neztrácet kontakt s hořkou realitou. Nikdy jsem ho ani příliš „neškatulkoval“ žánrově – je to folk, rock, co to vlastně je? Ozvěny Motownu, psychedelického rocku, vypravěčství beat generation…
Rodriguez v karlínském Foru sklidil zasloužený obdiv a úspěch, a já jsem si koncert nekriticky a nadšeně užíval. Po vystoupení, trvajícím asi hodinku, zmizel jako duch a jeho poslední slova k publiku byla: „Power to the people!“ Následoval přídavek a pak se Sugar Man ztratil z očí nadobro, a opakoval svá poslední slova: „Power to the people!“ To je můj člověk, přesně takhle jsem si ho představoval. Nadšenou koncertní náladu u mě osobně vzápětí vystřídal „veselý smutek“ – ano, splnil jsem si hudební i lidský sen, viděl jsem Sixta Rodrigueze, avšak – je mu čtyřiasedmdesát a pravděpodobně ho už naživo nikdy neuvidím. O to více si budu vážit jednoho letního večera, stráveného ve společnosti Sugar Mana a budu vědět, že případ Rodriguez došel ke svému konci – kruh se uzavřel.
