V čase virovém si velké festivaly dávají nucenou a nechtěnou přestávku. Můžeme jen doufat, že ty lepší, zajímavější a nám hudebně bližší nepříznivou dobu přežijí. Avšak i zlé okolnosti plodí některé pozitivní zkušenosti: vznikají komorní verze festivalů větších, ale i pokusy úplně nové, v těchto končinách line-upy a místy konání neotřelé. Satansky lákavým adeptem na krále čerstvých festivalových objevů je ve Skalákově mlýně pořádaný Stone Smoker Fest.
Samotné místo oplývá magickou atmosférou. Skalákův mlýn je živoucím skanzenem, nejen dokumentujícím, ale dodnes i hostícím český underground v jeho původní syrové podobě. Budovy mlýna jsou obklopeny skulpturami, starými auty, obytnými karavany i pomalovanými autobusy, plakáty upozorňují, že „Skalák“ není mrtvým místem, naopak stále žije a dýchá alternativní kulturou. Ostatně, je to také domov slavného „Magorova Vydří“ a dalších zavedených akcí. Druhým rokem nově hostil i Stone Smoker, jehož line-up se zakládá na kapelách žánrů, jako je psychedelie, rock’n’roll, stoner, punk nebo noise. V rámci návštěvy Skaláku rozhodně doporučujeme procházku po okolí a objevování tajemných zákoutí samotného areálu – je třeba nahlédnout do tajů blešáku, jak vystřiženého z Hrabalových Slavností sněženek, a určitě se ocitnout i ve starodávném antikvariátu, připomínajícím knihovnu z Ecova Jména růže.
Je dosti možno, že poprvé za působení v našem magazínu píši reportáž nejen jako akci navštěvující novinář, ale zároveň i jako účinkující DJ. Od faktu, že jsem na Stone Smokeru byl vlastně „dvojitě pracovně“, se bude odvíjet i zběsilé tempo všech lehce nadpozemských postřehů. Upřímně řečeno, bavili jsme se natolik královsky, že jsem téměř neměl šanci postřehnout, jak ty dva dny mimo čas a prostor uběhly. Páteční pozdní příjezd poznamenal další vývoj událostí. Nestíhám se ani pořádně rozkoukat a kouzelným areálem běžím rovnou do krásně vyšperkovaného a jak na hippie svatbu vyzdobeného DJ stanu. Rozkládám si desky a začínám zlehka a pomalu – staré blues, r’n’b, soul, surf a rock’n’roll. Lidé do stanu zatím jen zvědavě nakukují a občas si zatančí. Křepčící šílenství má teprve přijít.
Madhouse Express zrají jako víno a i z dálky slyším známé a uším lahodící melodie i bláznivý těremin. Zatraceně šikovní psychedeličtí kouzelníci! První kapelou poté, viděnou už z bezprostřední blízkosti, jsou na oltáři obětující stoneroví druidi Trahir. V časech, kdy všechna velká náboženství ztratila dech i smysl, a kdy ti, kdo používají mozek, už dávno prohlédli náboženství malá, o sektách a podivných spolcích nemluvě, dává najednou návrat k pohanství nebo satanismu opět větší smysl. Trahir útočí na ušní bubínky na troud vysušeným, nervy brousícím, avšak duši osvobozujícím pouštním stonerem, na srdíčko pak cílí svou pohanskou show, která dává zapomenout na svět tam venku. S takovou partou máte slušnou šanci přežít blížící se apokalypsu a ještě vám u toho budou parádně vyhrávat. Z oněch silně pohanských, „zaklínačovských“ kořenů sálá nesvatá bázeň. Poselství dávnověku vzbuzuje úctu, šamanský rituál je zdárně dokončen. Acid Row jsou rovnou další partou psychopatů, z jejichž tvorby umí běhat sakra silný mráz po zádech. Po zástupcích pohanských polozapomenutých bohů přichází zástupci ďábla. Festivalový koncert je opět jednou výjimečný, protože je zároveň jedním z posledních, na nichž s kapelou hraje bubeník Venca Zlo a na hostovačce se objevují teď už bývalý basák David „Císař“ Hlůžek a Pavel Podzimek, ze dnes již neexistujících Baro Chandel. Stoner punková stálice Acid Row rozpoutává peklo, hnané posílenou sestavou, přičemž pod pódiem nikdo nezůstává v klidu a hrozí se i vestoje z lavic a stolů. Na Lucifera jsme si museli počkat, přišel až s posledním songem, ovšem o to větší byla rouhavá extáze.
Poletujeme areálem mezi stánky, hurá na jídlo, o kousek dál ALE Bar s letními piváky z Pivovaru Chroust, kde se za barem objevuje Erik, který zároveň odbíhá do DJ stanu, pouštět desky pod přezdívkou T3RM1N4L. Na dolním baru mají krom piva a kořalek i záchrannou malinovku, střídající se na čepu s oranžádou. Je čas poslechnout si několik DJs. Půlnoční Gregor, jinak také Gregor Dalecký, zpěvák a frontman nadějné blues garáž funk rock’n‘rollové senzace George Moon nebo i ilustrátor, stojící za super komiksem Vinyl Hunter, má v nočních hodinách na starost stále se zvětšující dav zuřivě vlajících a křepčících návštěvnic a návštěvníků DJ stanu. Jeho výběr blues, rock’n’rollu, garáže a dalších klenotů střídá vzápětí bratislavská DJka Sofia Nøt. Její set je vyvážený a je slyšet, že se ve své sbírce orientuje, na mě ovšem v chladných nočních hodinách výběr ostrého industriálu působí příliš bodavě a je mi z toho soundu ještě větší zima. Festivalovou náladu přivádí zpět k bodu varu DJ Erik A.K.A. T3RM1N4L coby psychedelický krautrockový mág. Nad ránem se vracím za gramofony s Laurou a Gregorem neboli Candy Flip DJs. Nálada je tak rozjařená, že naše kolaborace se protáhne od půl páté ráno zhruba do půl desáté dopoledne. Tančící dav odmítá přestat plout na vlně euforie a my zas nechceme přestat pouštět, ani to nestihneme – ti unavení jdou spát, ti odpočatí jdou ráno rovnou na mejdan. Dopoledne je zahaleno do totálního psychedelického rauše.
Znovu večer. Po celodenní snaze o regeneraci stíháme až tachovsko-plzeňské hovaďáky China Soup. Divoký západ nás pronásledoval do Skaláku a jsme za to rádi – parta psychedelických šílenců z garáže, poháněná zuřivou energií a příjemně ujetými synťáky, je balzámem na kocovinu z probdělé noci i lékem na marnost světa. Zvláště, když se podává v kombinaci s Marcel Gidote’s Holy Crab. Krabi dávají nahlédnout do jiné verze psychedelie, ta jejich je kořeněná spíše jazz rockovými náladami, občas se zatoulá až do bájných vod starých swingových standardů, v naprosto neotřelé kombinaci s groovy beaty. Možná se nad jejich tvorbou zpočátku trochu zarazíte, ovšem pokud máte rádi velký žánrový rozstřel a oceníte kapely, které umí kouzlit a mixovat vlivy, budete je zaručeně milovat.
Začátek konce letošní festivalové štace ve Skaláku označují Hypnotic Floor. Vídeňská parta, kombinující progresivní psychedelii a krautrock, zní čistě, na mě až trochu moc, jsou to profíci a muzika je zároveň nadšenecky baví, ovšem mohli by se trochu uvolnit, je to čirá hudební matematika. Jak mě nenadchl název kapely Johnny And The Rotten (i když, na druhou stranu – postmoderna), jejich koncert mě dokázal strhnout téměř okamžitě. Ozvěny surfu a rock’n’rollu, kombinované se zběsilostí garážovek, stoneru a úkazů, jakými umí být Thee Oh Sees, noise i punkové nálady. Rakousko podruhé a tentokrát na výbornou, chytlavost zaručena… Najednou je neděle ráno – čas sbalit desky, fidlátka, nakoupený merch, komiksy od Divé Báry a vyrazit domů.
