Během koncertu se publikem ozývaly stížnosti na pomalé tempo a těžkopádnost setu sanfranciského (tentokrát) sedmihlavého spřežení. Za smutný považujeme i fakt, že se Anton Newcombe a jeho banda věnovali věčným oddechovým přestávkám na kouření cigár a hulení jointů, ladění jak ve zkušebně i výměně kytar snad po každém songu. Nedorazila ani žádná předkapela. Zapomeňme teď na mínusy. Ten večer pohladil na duši. Jen kdyby duch celé show držel více pohromadě.
Minula devátá večerní jednoho podzimního pondělí a před pasáží Lucerny se tvoří poměrně dlouhá fronta. Ta vzápětí zapluje do Lucerna Music Baru, poté pokračuje stále jako fronta do šaten a k barům. Následně vytvoří publikum, zaplnivší Lucernu z velké části. Vyprodáno není, ale slušně zalidněno ano. Kde nic, tu nic – předkapela žádná, což je škoda, a The Brian Jonestown Massacre před půl desátou už hrají a volí pomalé tempo. Hlavně nic neuspěchat.
Je problémem, že i mezi svižnějšími skladbami jsou proluky tak dlouhé a prostoje tak vyčerpávající, že máme potíže udržet pozornost. Po letech poslouchání špatných vtipů a „správných“ proslovů od tolika hudebníků mám raději, když kapely během setu mlčí nebo se omezí na skromné komentáře. Napřed se mlčelo, což bylo dobře. Poté padl sem tam vtípek a nějaké to „fuck“. Argument frontmana Newcomba o tom, že je mu pětapadesát a že kdyby se Morrison dožil pětapadesáti, také by měl problém koncerty rozdýchávat, považuji za slabý. Micku Jaggerovi je téměř osmdesát a ještě je jako rybička i přes svou divokou minulost. Lemmy jel naplno do sedmdesáti. I když už byl ke konci trochu unavený.
Nyní ovšem k hudbě Brian Jonestown Massacre. Jejich tvorba je ze studiových alb i naživo jakýmsi smírčím křížem na cestě Rolling Stones, Boba Dylana nebo Lou Reeda a jeho Velvet Underground. Písně jsou nasáklé psychedelií, protkané nitkami folku, country i americany, je to v podstatě tříštivý rock’n’roll. Všechno a ani jedno z toho. Osobitý koktejl, jdoucí od harmonií až po zvukové stěny, od podlézavé líbivosti až po nepříjemné noisové skřípění. Záhadně to funguje a zapadá do sebe. Tolik vlivů a přitom tak osobitý a příjemně uvolněný, rádoby nezúčastněný zvuk.
Dojde i na příměry o reminiscenci devadesátkových dreampop a shoegaze projektů velkého formátu – přesné. Na druhou stranu, nemám rád jednoduché elementy v publiku, které chodí vysloveně na hity. Ubohost. Zůstávám nepolíben kultem kolem Jonestownů a užívám si všechny songy stejnou měrou. Snažím se v nich zachytit to neuchopitelné devadesátkové „cosi“, po čem jsme všichni tolik toužili a těžko se tomu nějak přibližuje. Avšak atmosféra není dostatečně autentická a opět onen grál nenalézám.
Když už koncert trvá skoro dvě a půl hodiny, nás přespolní tlačí čas a běžíme na poslední vlak z Prahy. Budu si pamatovat spoustu strun na mnoha kytarách, chytlavé repetitivní pasáže skladeb i sympaticky vyjeveného tamburinistu, vypadajícího jako starý námořník ze seriálů Severní vody nebo Teror. Ale budu si také pamatovat, že jsme mohli zažít víc a dostat se dál.
