Jelikož se už nějakou dobu pohybuju v kapelním podhoubí, nedalo mi to a rozhodl jsem se sepsat „hříchy“ začínajících, ale bohužel i profláknutějších kapel. Vážím si všech uskupení, které hrají vlastní tvorbu, snaží se být v něčem originální a nehrají si zbytečně na hvězdy, ale nemůžu si na akcích nevšimnout záležitostí, kterých se někteří umělci dopouštějí. Samozřejmě nejsem žádný guru a ani nemám dokonalou kapelu. Nejsem kritik nebo publicista, takže můj slohový útvar berte s nadhledem, nejedná se o žádný hate. Chtěl bych se zaměřit na celkový dojem z vystoupení, protože pokud kapela hraje průměrnou muziku, může leccos vylepšit svým projevem.
Celková image
První, čeho si hned všimnu, než se začne vůbec hrát, je image kapely jako celku. Když před sebou vidím čtyři týpky, z toho dva mají na sobě maskáčové kalhoty, jeden se pyšní mikinou Arakain (v lepším případě Kabát) a poslední má vytahané triko s logem firmy, ve které bouchá jeho otec, začne mi být brzo jasné, co se asi bude v další hodině dít. Neříkám to jako povrchní kverulant, ale jako návštěvník mnoha koncertů. Jasně, ať si každý nosí, co chce, mě by taky štvalo, kdyby mi někdo diktoval nějaký dress code, o tom žádná, ale když jdu se svou kůží na trh, tak si nevezmu to, v čem bych šel maximálně někam na túru. Lidi jsou hodně všímaví, a proto je důležité jim nedat záminku k nějakému nahlížení skrz prsty.
Kdo moc mluví…
Další extrém je, když se v kapele najde člověk, který rád mluví a má při sobě mikrofon. Takový speaker dokáže svým břitkým humorem, neustálým pořváváním „tleskáme“ a trapnými historkami o tom, jak cestou na koncert přejeli zajíce, odradit valnou část příchozího obecenstva. Když se takový člověk potom snaží rozchodit circle pit o pěti lidech, je mi trapně trochu i za něho. Možná by to chtělo lehce ubrat ego, přestat sledovat youtube a začít chodit mezi lidi.
Estráda
Jedna z nejkýčovitějších věcí, co se může během koncertu odehrávat, je podle mě naučené vystoupení jako nějaké divadlo, s přesným scénářem. Nemyslím tím situaci, když má kapela zažitý sled songů, kterým se řídí na každé akci. To je celkem klasický postup a nic proti němu. Spíš jsem už zažil, že jeden člen z kapely měl jako básničku naučené proslovy v každé pauze. A že to opravdu stálo za to. Samozřejmě neproběhl žádný kontakt s obecenstvem, protože by ho to nejspíš vyvedlo z konceptu a musel by se vracet o větu zpátky. Když to vidíte jednou, přejdete to s úsměvem a neřešíte, jenomže já jsem, asi za měsíc, na tuto kapelu narazil na další akci a představení se opakovalo slovo od slova přesně jako minule.
Po dlouhém zvučení, málo muziky
Na menších akcích vždycky bylo zvykem; když se kapela se svým setem blížila ke konci, ta co měla nastoupit po ní, už začala chystat aparaturu tak, aby ji po posledním přídavku co nejrychleji dopravila na podium, zapojila a šlo se na to. Dokáže mě naštvat situace, když má večer hrát čtyři nebo pět kapel, čas je neúprosný a parta, která má začít za pět minut hrát, sedí na baru a mají upito půlku piva. Potom z nich ještě vypadne, že mají aparaturu v dodávce, od které má klíče Karel, který si odběhl do trafiky pro Máčka. Když se Karel objeví, kluci začnou laxním tempem vykládat dodávku. Následně se dalších deset minut všichni ladí a hádají, kdo bude kde stát. Zpěvák si samozřejmě ještě zajde vystát frontu na nezbytné pivo. Po nějakých dvaceti minutách už je teda všechno připraveno a kapela spustí. Pět svých songů, zbytek covery od Nirvany a Rybiček 48. Na konci večera ti ještě řeknou, že chtějí dvakrát větší cesťák, protože přece přijeli dvěma autama. Kdo někdy pořádal koncert, ví, o čem mluvím.
Muzeum voskových figurín
Jasně, každý není na nějaké zběsilé pobíhání po podiu, lezení po aparatuře a skákání do lidí, jenomže když všichni z kapely stojí vedle sebe v pozoru a zírají dolů na struny (klávesy, bubny…), taky to nevypadá dobře. Když jediný pohyb je kytaristův záklon při sólu o deset stupňů dozadu, působí to nejistě a nepřirozeně. Pokud lidi na podiu vidí pasivitu, budou pasivní taky. Je to ale otázka každého, jak si hraní užívá a jestli ho baví kontakt s lidmi. Stačí málo a z nudné besídky se může stát show.
Basák jedině vzadu
Lidi, nenechávejte před sebou na podiu kytaristy slíznout všechnu smetanu. Bez vás by se ta kapela taky neobešla.
