Celé ospalé nedělní odpoledne jsem strávil únavným cestováním, abych si na divokém koncertě v pražském Futuru nechal doplnit baterie na 666 % a prožil večer plný rock’n’rollu. Také máte tak rádi to „předkoncertní“napětí? Světla města, tour bus zaparkovaný v zadní ulici, mráz, zalézající za nehty a pokuřující hloučky lidí subkulturních. Ve vzduchu visí příslib nekonečné noci, na níž se jen tak nezapomíná.
Nebyl jsem sám, kdo cítil v kostech, že ne každá neděle musí být mizerná. Pro rychle se plnící Futurum byl večer zahájen, když se na pódiu objevili kalifornští punk rock’n’rolleři The Generators. Kapela jistě srdcařská, mající za sebou téměř dvacetiletou kariéru a spoustu nahrávek i hromady koncertů a čas od času se objevivší i v mých přehrávačích. Naposledy jsem měl naživo šanci na festivalu Mighty Sounds 2014, odkud jsem si díky slunci, pomalu klesajícímu k horizontu, pamatoval jen pár hitů v čele se City Of Angels. Doug Kane AKA Doug Dagger a jeho banda měli vždy oproti ostatním kalifornským hudebním souborům více britských kořenů a prvků – ať již se jedná o jejich vlastní tvorbu nebo covery anglických klasik jako I’m An Upstart od Angelic Upstarts nebo Running Riot od Cock Sparrer. Právě poslední zmíněný song zazněl ve Futuru jako vzpomínka na nedávno zesnulého Mickyho Fitze, zpěváka plešatých The Business, za což mají Generators bod navíc. Opět jsem ale trpěl syndromem, kdy jsem si z jejich živého vystoupení pamatoval krom coveru snad jediný song, tentokrát Wrong Side Of The Tracks. Co je tedy špatně? Kapele to šlape, názorově má jasno, líbivý potenciál se objeví, ale jejich tvorba mi za ta léta ne a ne pořádně zalézt pod kůži.
Opak ovšem platí pro americké punk rockové šílence Teenage Bottlerocket z westernového městečka Laramie ve státě Wyoming. Dříve jsem od nich znal několik málo písní; pár akordů, jednoduchá a hitová skejťácká pop punková tvorba s jasně vymezenými kořeny v kapelách, jako byli legendární Ramones a party na ně navazující. Před koncertem jsem si doplnil mezery ve vzdělání a poctivě naposlouchal kompletní tvorbu Teenage Bottlerocket, kteří mě vzápětí naživo velmi příjemně překvapili. Vyhneme se klišé ála „nakopané sedací svaly“ nebo „nekritické nadšení“ a přiznáme si, že výbušný hudební zážitek ve Futuru měl se stárnoucím večerem vzestupné tendence. Sotva se Teenage Bottlerocket objevili na podiu a rychle sfoukli zvukovku, rozpoutalo se peklo ve spolupráci se zuřivými fanoušky, z nichž mnoho přišlo na právě nastupující uskupení jako na hlavní hvězdu večera. Rychle, ledabyle a téměř nesrozumitelně odpočítat one, two, three, four a skejťácký pop punk po vzoru ramonesáckých žvýkačkových garážovek se změnil v agresivní bestii, jež ale zatraceně baví. V rámci vzpomínání na zesnulé muzikanty byl samozřejmě věnován song původnímu bubeníkovi kapely, jímž byl bratr frontmana Raye, Brandon Carlisle – ten náhle zemřel loni v listopadu poté, co byl doma nalezen v bezvědomí. Krom tohoto smutnějšího zavzpomínání ale nebyl čas na chmury. Chytlavý a vyčítavý track Stupid Games. Stage diving, vtipná a rýpavá Blood Bath At Burger King, sing alongy v čele s příběhovou They Call Me Steve, neustálý bordel a pohyb od pódia do poloviny sálu, vše gradováno během třicetivteřinového šílení Freak Out!, běsnění od počátku do konce sympatického a nabitého setlistu. Žádné kecy kolem, jen pár poznámek, děkovačka a nadšení hudebníků i publika.
Ještě před nástupem hlavních hvězd večera jsme cítili v kostech, že všichni už čekají na nekompromisní nálož drzého a sprostého, avšak maximálně chytlavého a stylového rock’n’rollu. Nutno podotknout, že pánové zastínili výkonem obě předchozí kapely, což jim lze ovšem s radostí dopřát, když už slavili dvacet let existence. Mě zničil atmosférou už samotný úvod – napřed zazněla sestříhaná intra některých profláklých songů party ze švédské Karlskrony (Bones City Rollers, Spit It Out nebo Mighty Touchdown), načež z reproduktorů zaútočil ultra hit Cliffa Richarda We Don’t Talk Anymore. S lehkostí sobě vlastní nakráčeli The Bones na pódium a pak už děj se vůle ďáblova – drink, raději dva, aby člověk nemusel opouštět výhodné pozice, cigáro do koutku a odeřvat většinu songů s nekriticky přiblbým a spokojeným úsměvem na tváři. Motörheaďácká energie i podobný přístup ve smyslu „je nám to jedno, převálcujeme vás a jedeme dál“, cit pro zatraceně chytlavé melodie, texty, plné zlámaných srdcí (nesměl chybět vál Slick), rozbitých ksichtů, životních průšvihů (Screwed, Blued And Tattooed), nasáklé benzínem (konečně jsem naživo slyšel i Gasoline Business!) a hektolitry chlastu („Tahle je pro vás – Until I Die!“) – koktejl, jenž mě během let nepřestal bavit, se vlil ve vysoké koncentraci do žil všech přítomných krasavic a gentlemanů. Ukápla i nenápadná slza (A.L.F.), která se ale vypařila v zuřivém vzteku s Flatline Fever. Kapela stihla během přes hodinu dlouhého setu vytáhnout bomby těžkého kalibru, klasiky i méně známé songy, vše od starších válů až po nejnovější věci – New Hooligans (090909) – z poslední desky Flash The Leather.
I přesto, že pánové mírně zestárli, stále mají energie na rozdávání, show má příslovečné rock’n’rollové „koule“, publikum znalo většinu textů, a v případě natolik vysokooktanového mejdanu by měly být dva až tři přídavky songů samozřejmostí! A co technické provedení? Asi je to onou severskou precizností; málokomu létají ruce po kytarách s takovou lehkostí, rytmická sekce tu není jen do počtu, a já se muset se zpěvem a řevem takhle namáhat na každém koncertě, už dávno nemám hlas. Mohlo by se zdát, že rock’n’rollová póza je pro bandy ála The Bones tím hlavním, což ale není pravda – ti týpci hrají hlavně pro potěšení své i všech ostatních. Hlavně se nebrat moc vážně…
Za fotku díky Vojtovi Florianovi, celý fotoreport tady.
