Asi nikdy by mě nenapadlo, že deset objímajících se chlapů křičících, že „jediné, na čem záleží, jsou stopy lásky, které tu po nás zůstanou“, bude můj kink. Ale here I am. Objímám a křičím. Na tričku mi ulpívá cizí pot a na rukou mám černé šmouhy od velkého X, které si Banán načrtnul fixou na zápěstí. Křest nové desky Protijedu v Kabinetu je skromný a krátký, ale taky upřímný a naplněný společnou radostí.
Protijedu se od prvních vteřin setu daří propojit zdánlivě nespojitelné. Surovou a intenzivní hardcore punk a pocit příjemné sounáležitosti. Kulometná palba bicích a vzduch nasáklý radostí. Kytara ostrá jako žiletkový drát a přátelské úsměvy. Zvířecí řev a trocha milého sentimentu. Ostatně, kdo jiný z české hc punkové scény by si mohl dovolit být na podiu sentimentální než Banán.
Na otázku, čím straight edge kapely vlastně křtí své desky, je nakonec jednoduchá odpověď. Intenzivním čtvrthodinovým setem. V něm Protijed míchají dohromady starší a nové skladby a dávají prostor se do sytosti vykřičet v jednoduchých a velmi úderných refrénech. Co mělo zaznít, zazní. Co mělo být řečeno, bylo. Svět se se setem Protijedu nezbořil, ale těch několik malých světů, který se protly pod pódiem, se na chvíli pěkně rozzářily.
Večer v Kabinetu otevřeli domácí Hever, ze kterých láska a úcta k muzice, kterou dělají, přímo září. Nezkrotná energie kapely přetvořená místy do velmi strohého, a jindy zase celkem funky hardcore punku, se sice chvilkami s mýma ušima míjí, tu prostou radost ale sdílím.
Na Hever ještě před Protijed navazují Miss Marple – relativně nové hudební těleso, ovšem poskládané ze starých známých tváří. Zkušenosti a muzikantství jsou v setu kapely dobře slyšet. Dost na to, aby se Miss Marple nerozplynuly v paměti, ale ne příliš na to, aby řemeslo přebilo tu atmosféru a sílu naštvaných bicích, kytarových riffů a řevu.
