Když se před pár měsíci objevila zpráva, že Rock for People přiveze Motörhead, bylo jasno. Teď, nebo nikdy. Legendami opředená kapela, která bez nadsázky platí za jeden ze základních stavebních kamenů rockové hudby, je po vleklých zdravotních problémech frontmana Lemmyho Kilmistera zase na nohou. A na turné, které se první červencovou sobotu zastavilo v Plzni a náloží decibelů rozmetalo všechny řeči o tom, že už jsou jen vlastním stínem. Když k tomu připočteme páteční ležérně sympatickou akustickou show Petera Dohertyho, vyjde nám akce, na kterou se vyplatilo jet, i když jen kvůli dvěma interpretům.
Západočeské metropoli letos připadl titul evropské hlavní město kultury a právě pod jeho záštitou se konal třídenní Rock for People Europe. Ten se z hradeckého letiště protentokrát přesunul rovnou do centra města, do areálu Papírny a prostor bývalého depa dopravních podniků, které od sebe odděluje pouze řeka. Podél ní vedla cesta do poměrně vzdáleného a malinkého kempu, což je problém většiny městských festivalů. Podobně jako to, že víc než na festivalu si můžete připadat jako na vinobraní, nebo fakt, že za tropického počasí se z areálu stává betonové peklo. Zchladit se dalo buď u nápojových stánků (proč se v Plzni netočí Plzeň, je mi záhadou), pod tekoucí vodou hned na několika místech areálu, případně úprkem do jedné z hal, třeba na promítání filmu do Respekt Kinokavárny nebo na závod v motokárách.
Floutek v klobouku a s kytarou, to bude fungovat vždycky
Ač se nehudebního vyžití dala najít celá řada, s objevením zajímavých jmen v line-upu už to bylo slabší. Vrchol prvního festivalového dne se dostavil, až když se na hlavní stage lajdácky připotácel Pete Doherty. Proslulý britský buřič, kterého díky eskapádám s Kate Moss probíraným i na stránkách českých bulvárů zná i moje babička, se teď očividně víc než drogovým večírkům věnuje The Libertines.
V typickém klobouku, roztržené košili a ustřihnutých džínách, pouze s akustickou kytarou a místy foukací harmonikou spustil průřez jak svou sólovou tvorbou, tak hity od svých domovských kapel. Ovšem kromě Fuck Forever, u které si přes veškerou snahu nemohl vzpomenout na akordy. Už to vypadalo, že zapomíná i na komunikaci s publikem, v tu chvíli mu ale u nohou přistál klobouk hozený dívkou v první řadě. Klobouk sebral, přečetl vyznání na papírku v něm zastrčené a nasadil si ho na hlavu. Pokaždé, když si ho pak chtěl vyměnit za svůj vlastní, spustilo se pod pódiem nesouhlasné bučení. Vtipně působil i moment při zapalování cigarety, kdy gestem poprosil návštěvníky o zapalovač, a v tu ránu stage skropil déšť letících zapalovačů.
Podle reakce publika byl dluh za zrušené vystoupení na hradeckém Rock for People 2012, kdy místo něj Doherty skončil na detoxu v Thajsku, splacen.
Z dalších vystupujících si zmínku zaslouží Travis O´Neill. Ir, žijící v Praze, který si se svou kapelou podmanil lidi v sále na jedné z menších stagí a znovu tak dokázal, že country nemusí být nutně nuda. Ale to byl zatím klid před bouří.
Legenda nemusí mít přívlastek vyčpělá, když má pikové eso
Největší hvězda festivalu měla teprve přijet a znát to bylo už od sobotního rána, kdy se do Plzně začaly sjíždět stovky lidí v nášivkách, tričkách a vestách Motörhead. Podobně jako u Dohertyho viselo okolo britského tria nespočet otazníků, jestli vůbec dorazí – je to totiž pouhé dva měsíce, co kapela kvůli Lemmyho zdravotní indispozici zrušila vystoupení na festivalu v Brazílii. Když se ale pár hodin před samotným koncertem na internetech objevila fotka bubeníka Motörhead Mikkeyho Dee v areálu, fanouškům spadl balvan ze srdce.
Odbilo tři čtvrtě na deset a poprvé se rozezněla drnčící basa. Těch prvních pár vteřin, kdy se na pódiu objevila kapela a jako poslední z nich Lemmy Kilmister, muselo v publiku vyvolat synchronní husí kůži. Tahle osoba je pro fanoušky něco jako mytologická bytost, koluje o něm tolik neuvěřitelných historek, až to člověka prostě přinutí jít se podívat na vlastní oči. A pak tam celý v černém opravdu stojí a do skloněného mikrofonu zachraptí: „We are Motörhead and we play rock’n’roll!“
Během koncertu je Lemmy víceméně ukotven na svém místě (kde má také zavedenou hadici od klimatizace). Trochu větší show se tak snaží dělat kytarista Phil Campbell, kterému pak při sólu patří na několik minut celé pódium, stejně jako kulometnému Mikkeymu Dee, kterého Lemmy při závěrečné představovačce nazývá nejlepším bubeníkem na světě.
Přestože Motörhead chystají na srpen svou 22. desku, v playlistu se nejvíce objevují skladby z alb Ace of Spades a Overkill, zazní ale také jedna z prozatím poslední vydané nahrávky Aftershock. Titulní skladby prvních dvou jmenovaných desek pak celý set uzavřou a Lemmy slibuje: „Nevidíme se naposled, že jo?!“
Že to bylo pomalu? Že nepředvedli žádnou show? Že Lemmy spíš sípal, než zpíval? Že měli na aparátu pověšenou slovenskou vlajku? Ale jděte! Jediná pravdivá z předchozích vět je ta poslední, a to proto, že tu vlajku vzal od lidí z publika jeden z kapelních techniků a na tu bednu ji sám pověsil. Motörhead si na žádný extra proslovy či šílenosti na pódiu nepotrpěli ani v 80. letech, tak proč by to měli dělat teď? Tenhle koncert odehráli se ctí, ať si říká, kdo chce, co chce.
“I don’t see why there should be a point where everyone decides you’re too old. I’m not too old, and until I decide I’m too old I’ll never be too fucking old.”
– Lemmy Kilmister
