Paul Weller – Wake Up The Nation

Poslední dobou mám fakt štěstí na zvláštní desky. Je to sice už pár měsíců, co vyšlo album Wake Up The Nation, ale určitě stojí za to si o něm něco říct. Má ho na svědomí Paul Weller, rodák z londýnské aglomerace, zakladatel The Jam a ústřední postava mod revivalu konce sedmdesátých let. A abych pravdu řekl, přichystal mi hodně velké překvapení…

Deska rozhodně není na první poslech. Možná ani na třetí ne. Ale pokud dáš Paulovi ještě další šanci, dýchne na tebe z desky neskutečná atmosféra a čeká tě osvícení. Konečně pochopíš, o čem je vlastně britská hudba. Pochopíš, kde se vzaly všechny ty britpopové kapely na přelomu tisíciletí. Poslední Wellerova totiž deska míchá punkovou drzost let sedmdesátých, northern soulové kořeny, něco z Oasis, či možná ještě lépe Blur, pár psychedelických pasáží spolu s přímočarostí raných Slade. Samozřejmostí je pak pětihvězdičkový retro zvuk. Je to celé naprosto nepopsatelné, spousta piana, sekaných kytar a celé jako celek až ďábelsky dobré.

„Modfather“, jak se Wellerovi na ostrovech přezdívá, otevírá desku dvouminutovou vypalovačkou Moonshine. Tak se mi to líbí, song dává tušit, co nás následujících 40 minut bude čekat – energické piano, skvělý zpěv, příjemně brumlající basa, parádně přehulená kytara. Titulní Wake Up The Nation je zas pěkně „groovy“ ambiciozní hitovka smrdící The Who na sto honů. Následující No Teers To Cry je pak čistý northern soul. Tohle je ten moment, kdy si mě Weller strhnul na svojí stranu.

Punková Fast Car / Slow Traffic nabídne hodně silné sloky a refrén i šíleně úchylné piano – stejně jako atmosferická Andromeda. Tady to s tou kakofonií sice Weller možná trochu přehání, ale takhle podle mě zní zhudebněné nostalgická deprese. In Amsterdam je zas skoro až jazzová instrumentálka.

Přichází nejlepší trojblok desky. Find The Torch, Burn The Plants nabízí skvělé sloky, Wellerův zpěv se ukáže v plné síle. Pak příchází song Aim High. Bože, zní to jako Gorillaz, je to sexuální soundtrack pro ty, které už omrzel klasický odpaňovák I’m Yours od Adicts.

A příchází zlatý hřeb alba – písnička Trees. Epické dílo, které míchá soul, stoner rock a možná až alternativu. Grasp And Still Connect zas ve slokách odkazuje na rozverné amerického blues a country, 7and3 Is The Strikers Name je pochmurná, depresivní až tíživá a závěrečná rychlá Two Fat Ladies je na závěr jako dělaná, jako bych slyšel The Jam.

Do desky jsem se naprosto neplánovaně zamiloval. Už delší dobu mám slabost pro starší northern soulové nahrávky a mod revival, ale v roce 2011 mě Weller poslal svou nejnovější deskou do kolen. Ukázal, že je možné obléct klasiku do moderního, a možná až nadčasového hávu. Nečekej od desky žádná pravidla, Modfather si dělá, co chce, kašle na čtyři akordy a je to jedině dobře. Dřív jsem si říkal, že každý punker v sobě dříve či později objeví Elvise. OMYL. Každý punker by měl v sobě dříve či později objevit Wellera.