PAST – Sama

Polští PAST před nějakým tím rokem překvapili svět svou demo nahrávkou, která později vyšla jako limitované EP. Dva roky po něm následovala první velká deska a nyní se točí na mém gramofonu album číslo dvě. To se honosí názvem Sama a nabízí dvanáctku písní.

PAST od svého počátku navazují na dark wave a post-punk osmdesátých let z punkových pozic, což se jim dík nespornému citu pro tklivé a zádumčivé kompozice daří víc než dobře. Hudební vyprávění staví na zádumčivém ženském zpěvu, spojeném s naprosto archetypálně pojatou basou, nesoucí na sobě břímě hlavní hudební linky, podporovanou echem rozmlženou kytarou, pohrávající si s atmosféru umocňujícími vyhrávkami a se stejným účelem využívanými klávesami. Výslednice je občas ,jako by se v mixeru promísily klasické nahrávky The Sound, Siekiera v éře Nowé Aleksandrie a Paraf v době, kdy byli již post-punkovou záležitostí. Zpěv dokáže vytěžit výrazný efekt z tklivého potenciálu svého rodného jazyka, jenž, co si budeme povídat, je jednou z klíčových přísad utvářejících kouzlo tvorby PAST. Atmosféricky se opakující melodické plochy jsou poháněny beatem se slušným tanečním potenciálem, takže by, myslím, dokázali účinně rozhýbat kdejakou goth party.

Celá tato hudební paleta má pak celkově asi ze všeho nejblíže k ve Španělsku usídleným Belgrado, kteří, čerpajíc ze stejných vlivů, dokázali okouzlit punkové podzemí obdobně temnou a zároveň chytlavou hudební koláží. PAST jsou oproti nim podstatně méně vystylovaní, ale o to poetičtější. Zda je to v rámci punku plusem či minusem, ponechám na každém k individuálnímu posouzení.

Celková stopáž alba by mohla být o něco kratší, ale to asi záleží na momentálním rozpoložení jednotlivého posluchače – pokud se chcete nechat nerušeně unášet na melancholické vlně, její délka může být naopak kladem.