Passiv Dödshjälp – Kollektiva Mönster

Jsem trochu zvědav, u kolika vydaných titulů se zastaví Phobia Records v letošním roce, protože fandy tvrdších odnoží punku bombarduje jedním zajímavým titulem za druhým. Jedním z těch nejnovějších je v pořadí již třetí album Passiv Dödshjälp, jejichž původ je ve spojení s vydavatelstvím již téměř zbytečné zmiňovat, ale jen pro jistotu, a teď si počkejte… ano, jsou ze Švédska.

Po intru se rozjede slušně šlapající rocknrollová mašina, stavící na kombinaci totálního zkreslení kytar a zpěvu s jasnou basou a dominantními čistými bubny, ale zároveň s velkým zvukem, který může odkazovat na devadesátkovou produkci z pod rukou Freda Estbyho, takže když s nadsázkou přirovnám k tvorbě Disfear právě z té doby, myslím, že se moc neseknu. Podobný totiž není jen typ zvuku, ale i pojetí hudby jako takové, v níž se mísí Discharge s Motörhead a špínou raného skandinávského deathmetalu i crustu. Dostanete tu tedy silné refrény i tu a tam nějakou melodickou kytarovou vyhrávku nebo sólo, zároveň je celek ale pojat tak, aby působil maximálně zlounsky, k čemuž skvěle napomáhá zkreslený navztekaný zpěv. Asi nejvýraznější písně z celé desky jsou pro mě třetí Skrytet Ekar a závěrečná Reptiler, které operují s výbornými rify a potřebnou špetkou melodického přesahu. Vlastně si uvědomuji, že momenty, co mě na desce baví nejvíce, jsou zároveň těmi, ve kterých nejsilněji rezonují metalové inspirace… sakra, metalistou na stará kolena, to je smutný.

Navíc právě u desky Passiv Dödshjälp jsem si opět uvědomil, jaký smysl mají klasické desky. Po té co MP3 ochutnávky na bandcampu tak nějak probzučely kolem mých uší z příšerných laptopových repráčků, aniž by zanechaly výraznější dojem. Po vložení desky na gramofon bylo všechno úplně jinak a jako by mi tu hrála odlišná nahrávka.