Palahniuk – Krysy

Pražskou kapelu se zvláštním jménem Palahniuk jsem poprvé zaregistroval asi tři roky nazpátek, kdy vypustili eponymní album, které mě nadchlo svou emocionálností a syrovým zvukem. Nová nahrávka vyrytá do černého sedmipalce, o nějž se postaralo tuzemské Damage Done Records, je ale o pořádný kus dál.

Pokud budete chtít mermomocí Palahniuk nacpat do žánrové škatulky, asi si nejspíš vylámete zuby. Mísí v sobě raný emo hardcore kapel z DC kolem pozdějších členů Fugazi, ale přitom v jejich skladbách můžete zaslechnout kytaru evokující Velvet Suicide od Sunshine. Ta se ovšem umí vzápětí sklouznout do spíše metalového zaúpění, jako tomu bylo na předchozí nahrávce častěji. Bicí se nikam zbytečně necpou, hrají rovně a tvoří pevný základ pro ostatní. Basa si sem tam střihne parádní vyhrávku, ale přitom nepůsobí dojmem, že by se nějak předváděla. Hudba je znatelně propracovanější, což se projevuje i na delší stopáži skladeb. Přibyla melodičnost a melancholie jakoby se prohloubila. Specifické jsou zde vokály. Zpěvákova barva hlasu a frázování má efekt jakéhosi naléhavého recitování. Svůj podíl na tom má i vytříbená básnická slovní zásoba a stavba textů bez klasických rýmů. Myšlenkovou rovinu celé desky lze velmi zjednodušeně vystihnout úryvkem textu Probuzení, které se mi i přes velkou vyrovnanost všech čtyř songů zarylo do paměti o něco víc.

Omámení. A úvahy nad tím, jestli bojovat s proudem, anebo podlehnout.

Třešničkou na dortu je estetické zpracování desky, které jistě potěší všechny ty, jež se dokážou donekonečna prohrabávat booklety. Autorem ilustrace na obalu je sám frontman Fuego. Uvnitř najdete ještě čtyři karty s jeho dalšími kresbami doplňující texty, tištěné z druhé strany.

Palahniuk rozhodně nenadchnou každého. Jejich písně nejsou žádné punkové hymny, ale mají jasné poselství a donutí přemýšlet. Ti, kterým to nečiní problém, nebo to mají dokonce rádi, by si tuhle desku neměli nechat ujít.