„Druhá deska Pacino je konečně na světě. Je to ale trochu jiný svět, než ve kterém vznikala.“ Nějak takhle uvedl zpěvák Rado očekávanou novinku dnes už orlovsko-pražské kapely Pacino. A zatímco ostatní kapely vydávající v těchto dnech novou hudbu často komunikují své vědomí si toho, že se pozornost posluchačů nyní často a právoplatně ubírá jiným směrem, Pacino nic takového dělat nemusí.
Kapela o pozornost posluchačů nebo hudebních médií nikdy nebojovala, a ta si je přesto vždycky našla. Vždyť téměř pět let stará nahrávka Půl litru země se nevyhnula nominacím na Anděla nebo třeba ocenění ve Vinyle. A není divu, jde o jeden z nejzajímavějších kytarových počinů posledních let. Ona pozornost si Pacino nachází i nyní, po vydání desky Sedm světů. Je ale zasloužená? Nebo se trojice, která mě upřeně pozoruje z obalu nahrávky, konečně dočká klidu, který jí umožní hudbu naplno prožít?
Sedm světů ve svých šestadvaceti minutách ukrývá jedenáct skladeb. Deska vyšla u Stoned to Death Records a stejně jako na její předchůdkyni je i na ni těžké pohlížet optikou jednoho žánru. Na indie rock je příliš syrová, na rockovou hudbu příliš alternativní, na post-hardcore málo tíživá a na post-rock příliš temperamentní. Sedm světů – sedm žánrů?
V úvodní skladbě Krev se zhmotňují zkazky o tom, že zpěváka Rada ovlivnilo pražské punkové podhoubí. Krev má výrazný, hrubý rytmus. Pochoduje vpřed, je hořká a chutná po žluči. Už následující Pes ale přes ten syrový základ navléká známé vrstvy osobitých kytarových melodií. Vzpomínky na Půl litru země pomalu prosakují ven. Zpěv si pořád drží tu prostou dikci a předhazuje skvělý text. V tom ale Pes není žádnou výjimkou. Dobrých, přestože skromných a neurčitých textů, je na Sedmi světech mnohem víc. A promlouvají ke mně i přesto, že třeba přímo nerozumím jejich významům. „Noc je chtivej pes. Chvíli čeká, než dáš mu nažrat.“
Je to nejspíš už otřepané, ale i na Sedmi světech zhmotňují Pacino svou hudbou slezskou krajinu. Skladby jsou surové, bez zbytečných kudrlinek a příkras, přesto ale okouzlivé ve své přiznané prostotě a nedokonalosti. Jejich horizont je nestálý, bez opakujících se refrénů vyčnívajících mezi slokami. Dělí ho jen občasné repetice a poutavé přechody mezi melodiemi a tempy. Stejně jako před pěti lety, ani nyní Pacino neobjevují nic nového, ani neukazují nějaké nevídané muzikantské schopnosti. Stejně jako před pěti lety ale okouzlují svou osobitostí a jedinečnou atmosférou.
Jestli máte v oblibě čísla pět nebo sedm, zakřičte hurá. Právě pod nimi se ukrývají highlighty Sedmi světů. Pátý jíl má krásnou, hravou melodii, se kterou se přirozeně proplétá na dřeň osekaný zpěv. „Všechno zlý je teprve před tebou!“ Sedmý Tlak je pak jasným kandidátem na hit desky. Svižná dvouminutovka je napěchovaná energií a ukazuje sílu hudby Pacino. Při každém poslechu mám chuť křičet „Sedm světů!“ a ten přechod po první repetici je úplně perfektní. Když bych to řekl fakt hloupě, tak je Tlak nástupce Kopců. „Možná chci moc. Nevnímat ten tlak. Jenom stát a mít co vyprávět.“
Ať jenom nechválím – jedenáct skladeb je i s dvěma instrumentálními minutovkami slušná nálož. A i když jsou Pacino bezesporu originální v porovnání s ostatními, v porovnání sami se sebou se místy potkávají. A přestože žádná ze skladeb na Sedmi světech není vyloženě slabá, raději bych dostal o dva, tři songy méně a měl prostor všechny náležitě ocenit. Teď se mi stává, že mám kvůli podobnostem některých partů problém věnovat závěrečným skladbám dostatek pozornosti. A to je škoda, protože desáté, ponuré a podmanivé, Ruce, i poslední Spi, se jinak můžou se svými předchůdci směle měřit.
Skladbu Spi vybrali Pacino na konec nahrávky skvěle. Loučí se v ní s posluchačem, kterého zapletli do svého světa plného chytlavých melodií zakořeněných v zemitém zvuku a zpěvu. Loučí se bez toho, aby mu poradili, jak s novým světem naložit, a aniž by si, jak už je jim podobné, vyslechli poděkování. „Klidně spi dál. Zavřu za sebou.“
„Druhá deska Pacino je konečně na světě. Je to ale trochu jiný svět, než ve kterém vznikala.“ Ano, Sedm světů je deska tak trochu z jiného světa a doby. A alespoň na chvíli zase přibližuje ty jinak běžné radosti a starosti, které se teď zdají malicherné. Subjektivní pocity trojice Pacino přitom Sedm světů předává univerzálním jazykem, kterým jsme nevěděli, že můžeme rozumět.
