Neobvyklé kapely dělají neobvyklé koncerty. Tak tomu je alespoň v případě belgického tria Brutus. Napovídají to jak bicí umístěné vpředu na straně pódia, tak pozornost, která se na ně ve vyprodaných Kasárnách Karlín upne ve chvíli, kdy k nim zasedne Stefanie Mannaerts, která je jak motorem, tak hlasem kapely.
Loňská nahrávka Unison Life je kapesním sborníkem labutích písní k apokalypse. Bez drásajícího křiku, bez bouřlivých blastbeatů, přesto ale s drtivou silou. A Stefanie, Stijn a Peter podobně působí také naživo, kdy svým hutným zvukem budují fatalistickou atmosféru hnanou zejména mocnými údery do bicích, kolem kterých se omotávají další hudební prvky.
Kytara a basa navlékají na červenou nit úderů paliček melancholické melodie, zatímco se nad hudbou vznáší vším prostupující hlas Stefanie. Tomu není snadné odolat obzvlášť v momentech, kdy nástroje utichají a Stefanie dostane prostor pro sólo. To pak zní jako krysařova píšťala a z publika jsou v tu chvíli počestní obyvatelé města Hameln, svorně kráčející do propasti.
Neobvyklé koncerty mají svá pozitiva – v případě Brutus ohromnou živou podmanivost jejich skladeb nebo originalitu ve srovnání s dalšími kapelami, které hrají podobně těžkou, nikoliv však extrémní hudbu. Ale také svá negativa – v případě Brutus jde zejména o boj se sebou samými. Jasně, s novou deskou přichází nové skladby zahrané se stále stejnou intenzitou a silou, příliš se ale nemění triky, na které Brutus lákají. Belgické trio se svým arzenálem, kterému dominuje zejména opojný hlas Stefanie Mannaerts a zvláštní kompozice skladeb, která jde bubnující frontmance na ruku, není kapelou, která vás zas a znovu ohromí, když na ni vyrazíte potřetí, počtvrté, popáté… napoprvé vám ale, tak jako mnoha lidem v karlínských kasárnách, svou silou vyrazí dech.
Ještě před koncertem Brutus vzal Prahu na výlet do melancholických krajin protkaných melodiemi a procítěným zpěvem Quentin Sauvé, jehož sólový hudební projekt koexistuje s emo-hardcorovou kapelou Birds in Row, kde Quentin obsluhuje basovou kytaru. Jakmile se ale ocitne sám na spoře osvětleném pódiu, chaotičnost a agresivita typická pro Birds in Row mizí a nahrazují ji osobní, velmi procítěné skladby, ze kterých jen zcela výjimečně vystrčí růžky vzpomínky na tvrdší kytarovou hudbu.
Ačkoliv je zřejmé, že naplněný sál čeká, až se do něj opře salva bicích, emocemi naplněné a vřelé vystoupení Quentina se v Praze setkává s odezvou přívětivější, než bych čekal. Možná se ani není čemu divit – upřímnost projevu dokáže zázraky.
Už nějakou chvíli jsem nebyl na vyprodaném koncertě, napadá mě, když po podání rukou s belgickým triem opouštím pozoruhodný areál karlínských kasáren – tenhle si to ale stoprocentně zasloužil.
