Sedíme na obrubníku před barem v jedné z dlážděných křivolakých uliček pod Lipanskou. Moc lidí dovnitř obvykle nechodí, ale tenhle bar má v malé místnosti úplně vzadu jednu zvláštní věc. V odhlučněné komoře vysílá internetové rádio StreetCulture. A zrovna dneska se tu natáčí Kmeny. Štáb je nervózní, protože pobíháme kolem jako rozjívená děcka a rušíme zpovídání tří jaksepatří vymóděných punks. My jsme však zabraní do vlastního interview.
„Bubeník si prej zlomil záda. Tak hráli ve třech. Na bicí mlátil basák, a řeknu ti, bylo to hrozný. Chvíli to byl souboj mezi publikem a kapelou, kdo to dýl vydrží. Ale stejně je skvělý, že to odehráli. Nic takovýho jsem snad v životě neviděl!“
„Psst, kluci!“ okřikne nás nespokojená režisérka. „Buďte prosimvás chvíli ticho, my tady točíme dokument o punku!“
To ještě bývalo StreetCulture ve zmíněném baru ve Štítného ulici. O rok později se rádio přestěhovalo do přízemních prostor na samotné Klinice. Býval to zřejmě sklad, páč tam byl děsnej brajgl. Ta takzvaná komunita – tedy moderátoři, včetně těch bývalých, nyní „bafuňářů“, z nichž někteří jsou zároveň i údržbáři – tehdy fungovala tak, že se její členové střídali v dobrovolných brigádách při vyklízení prostor a stěhování studia.
Tedy, ne všichni. Když jsme si tam nakráčeli s úmyslem nafotit promo, a narazili uvnitř na moderátora v montérkách, bylo mi poněkud stydno.
Ale i tak jsem naskočil do kolotoče znovuobnoveného vysílání Kids and Heroes na rádiu StreetCulture. A zastihnul mě nepřipraveného, jak jinak. Neměl jsem hosta, a tou dobou jsem dostal kopačky a byl ze všeho tak otrávenej, že jsem se ani nikoho na nic ptát nechtěl. Hosta jsem si tedy napsal na papíře, a po celou dobu vysílání tvrdil, že má zpoždění. Před posledním songem v závěru vysílání dorazil kámoš, prásknul dveřmi, a show skončila. Řádně jsem se u toho opil a vyrazil do noci s úmyslem pokračovat dál.
Druhý díl byl naplánován na dva dny před Štědrým den. Rozhodl jsem se prodávat Vánoce již od 199 korun, a uspořádat ve studiu menší divadlo. S dobrým pocitem sleduju hype, jaký má upoutávka na netu, a to přímo ze stánku s vánočními stromky, kde zrovna každý den vypomáhám vymrzlej s whiskey schovanou pod pultem. Když stánek zavřeme, vyrážím do víru předvánočního velkoměsta. A zase se to nějak zvrhlo. Našel jsem sebe sama ve čtyři ráno poskakovat po lavičkách v centru s alkáčem Partyzánem. Z repráčků na báglu hrajou grimeový instrumentály, a my rapujeme jako smyslů zbavený, střílíme slova a jedeme to tak, jak to má bejt: pouličně.
Hodinu před vysíláním, vyrážím nevyspalej do jednoho z kancelářských komplexů u řeky pro klíče od studia. Předávám si je vždycky s lidmi z pořadu, který vysílá den přede mnou. Bez mobilu byla domluva už tak dost složitá, a o to horší je, když si to vykroucenej přitančím k recepci první prosklený budovy, a zjišťuju, že mi tu nikdo žádnej klíč nenechal. A jestli tu pan Jan Novák pracuje, nebo ne, to mi nechtěj říct.
Nakonec je ukecám, ale je mi to houby platný, protože Jan Novák tu nepracuje. Ani ve vedlejším komplexu. Ani v tom dalším. Ani ve třetím a ve čtvrtým. Jsou jich miliony, a všechny vypadají stejně, už ani nevím, ve kterém jsem byl a ve kterém ne.
V panice běžím na bus a jedu na Kliniku. Squatteři tam zrovna mají přednášku, nějakou vánoční besídku, nebo co. Přepínám jim projektor, a celé osazenstvo vidí moji zběsilou facebookovou komunikaci s Janem Novákem. Aha, byl jsem na špatný adrese. Vysílání už má běžet půlhodiny, ale přesto běžím zpátky na bus, proženu se karlínským tunelem dolů a pak zase nahoru, a stíhám poslední třičtvrtě hodinu on air.
Jenže technika nefunguje, a já tomu příliš nerozumim. Sedím sám ve ztemnělém studiu, a poslouchám tikání hodin. Dárky nebudou.
[youtube id=“SDTSUwIZdMk“ width=“620″ height=“360″]Na třetí pokus jsem uspořádal v éteru autorské čtení. Tou dobou mě vykopli z bytu, tudíž jsem z počítače v knihovně obepsal pár lidí, aby do studia dorazila nesourodá směs romantických básnířek, levičáckých intelektuálů, literárních kritiků a rozervaných feťáků, jakým byl Gogol.
Gogol byl vysokej potetovanej démon s podmalovanýma očima, ulízlejma černejma vlasama, vždycky v obleku a naleštěnejch černejch botkách. Obrovskej zlatej kroužek v uchu, na hlavě klobouk. Tak trochu Nick Cave, trochu Pete Doherty.
„Někteří lidé nikdy nezešílí, jak strašné životy to musí být,“ cituje Gogol už snad postý notoricky známou hlášku od Charlese. Zvoníme na jeden z bytů přímo v centru, prý na jeho kámoše politika. Není mi dobře, jsem dneska ňákej nemocnej a rozklepanej. „Ano? Sváťu chcete? On asi spí…“ sdělí nám ženský hlas. Asi maminka. Pak vyleze vousatej mamánek. Očividně amatér, ale nadutej, jak se na politika patří. Zkouším volat na několik čísel. Nic. Přemluvím je, ať se mnou jedou do rádia, protože tam musím za půlhodiny bejt.
V tramvaji si povídáme tak nějak bezděky a automaticky. Politik Sváťa ze sebe dělá hotspot, a zkouším štěstí po síti. A je mi čím dál hůř.
Klíč od studia v zámku zase zlobí, při otvírání si málem vykloubím zápěstí. Sváťa se rozvalí v křesle a vyptává se, jakou to má poslouchanost. Z pirátskýho rádia v podzemí je očividně celej paf. Snažím se zprovoznit mikrofony a nahrávací techniku, což mi Gogol neustále narušuje, aby si překliknul na messenger. Nakonec vystřelí ze židle s tím, že jede na Lipanskou.
Připravuju si playlist se skladbami, zatímco Sváťa pořád mudruje.
„Hele a můžu něco říct? Můžu do toho rádia něco říct?“
„Já ti nevim, kámo. Dneska to máme akorát na čas. Bude hodně lidí.“
„Aspoň pozdravit svý fanoušky. Mám na profilu třicet tisíc fanoušků. Nebo bys mi moh pustit AC/DC.“
„Hele a v jaký ty seš teda vlastně straně?“
„Si mě vygoogli. Mám třicet tisíc fanoušků.“
„Předseda strany Čechy Čechům? Děláš si prdel?“
„Ale, no tak, snad nejsi žádnej sluníčkář.“
„To nejsem, ale tohle mi teda taky nevoní.“
„A tobě nevadí zástupy vrahů a hrdlořezů, co se sem k nám valí? Nevadí ti islámská kultura? A mediální kampaň sponzorovaná židovskýma prachama? No tak, nech mě taky něco říct do éteru.“
„Ty vole, ty tady nic říkat nebudeš. Víš vůbec, kde to seš? Seš na squatu!“
„A co jako? To je jako něco jinýho? Až přijdou sem, myslíš, že vám neznásilní ženy?“
„A dost! AC/DC nebudou, a vypadni od toho mikrofonu.“
Říkám si, že jestli mě tady někdo z Kliniky načape s touhle kreaturou, tak už toho asi moc neodvysílám. Ale nemám teď čas ho vyhazovat. Navíc se pomalu scházejí básníci. A v patách jim je funící Gogol, zrovna když pouštím jingle. První, co posluchači slyší, jsou zvuky frkání.
Čte první holka. Nejde mi poslouchat, o čem to vlastně mele. Ale snaží se ze všech sil, má dobrej přednes… jenže mi píše šéfová Majkl, že to všecko má nějakej šmoulí hlas. Snažím se to nenápadně spravit. To je hlína, ty vole! Gogol procítěně deklamuje tu svou parodii na Cavea, a netuší, že v reprákách zní jako šmoula! Bohužel se to provalilo. I básníci mají chytrý telefony. Další básnířka z toho nemá daleko k slzám.
Na konci vysílání, když jsem ve studiu zase úplně sám, zjišťuju, že za celou tu taškařici může to, že jsem omylem zmáčknul v nastavení mikrofonu tlačítko „speed“.
[youtube id=“9lsOYSNPJTY“ width=“620″ height=“360″]No, a pak Klinice hrozilo vyklizení, paní starostka tam posílala čtyřikrát tejdně těžkooděnce hledat bombu, nebo herák schovanej do špatnýho hrníčku, a rádio bylo zase na dlažbě.
Takhle jsem vysílal já. Pořady šitý horkou jehlou, stejně tak žhavě prožitý. A podstatný je, že mi StreetCulture dal možnost vysílat, a dal mi ji zadarmo. Mezi zdmi ignorantskýho města nadávajícího na pejskaře neuklízející hovna po svých mazlíčcích, řešících neposekanej trs trávy nebo chybějící zábradlí na molu přes umělej rybníček (to nesplňuje evropský normy, sakra!), někdo odpověděl na můj výkřik. Sebevíc blbě jsem to nakonec dělal.
Jako reklama na kampaň rádia StreetCulture na Hit Hitu jdu s křížkem po funuse. Ale, co si budem nalhávat, tahle zpověď ze zákulisí komunitního rádia by nejspíš byla pravým opakem reklamy. Vězte však, že tam vysílají i pořady, které mají smysl. Těm, kteří v kampani přispěli, a rádio tak počátkem června může znovu zahájit vysílání z Nákladového nádraží Žižkov, děkuju.
