Ohlédnutí za Mighty Sounds: mraky zážitků a o pár let starší. Tak to máme rádi!
Od šíleného a odvážného plánu několika přátel, přes náročný vzestup a trnitou cestu až po označení „legendární“ – pro mě a mnohé další již kult. Festival Mighty Sounds. Letos dvanáctý, já posedmé. Čtvrtek letos bohužel (bohudík?) nebyl. Příjezd v pátek. Známé místo, magickou atmosférou nasáklý letní vzduch a lehký vánek. Ubytovačka a alkoholy. Kapely.
Volant jsem nikdy nevyhledával, ale pokaždé jsem se někde přimotal na koncert. Třeba v mighty pátek na Monster Stage. Dusno, třískající se zvuk a těžká a nevděčná role jednoho z otvírajících uskupení. Profláklé hlášky, točte se, pankáčové. Aspoň to mělo ten xicht, jenž si pamatuji. Rychle do útulné Lucky Hazzard Stage. Three Wild Guns pro mě úplně jinej drink. Naživo mi unikali, teď jsem je chytil. Nepustili mě. Pekelně nabroušené rockabilly s nakažlivou kytarou, kontrabasem oblečeným do kostkovaných plavek a neúprosnými bicími. Napadá mě klišé, ale myšlené jen pozitivně – rock’n’roll is fucking back in town! Monster Stage, The Skaworkers – rude ska oživovák starých prověřených fláků. Cover bandy mě již z principu nebaví, ale tohle bylo něco jiného. Na hlavní Mighty Stage byli The Fialky zatraceně hlasití, nicméně, hudebně jim to slušelo a publikum se nechalo rádo strhnout. Monster Stage, pánové a dáma valící horns driven rock’n’roll, Queens Of Everything. Viděl jsem je milionkrát. Ale díky odkazu The Kings Of Nuthin‘ asi nikdy neomrzí. Královny nasázely vyvážený set, poskládaný ze skromné studiové tvorby, za léta existence vyšla pouze dvě alba, méně je ale více. Pomoc coverů se občas hodí, třeba International Cover-Up. A provařená, ale milovaná a svižná bomba Another Lousy Saturday, padla až jako přídavek ve stylu „ale tak jako teda jó…“.
The Bones – průser pátku číslo jedna. Má srdcovka a hudebně na výši. Ale průšvih v mém nekriticky divokém křepčení, podroušeném stavu a neustálém vyřvávání každého dalšího songu, který přišel – vlastně jsem nic jiného ani nečekal. Ďábelský, sprostý rock’n’roll. Pánové nějak zestárli. Beef ani ne, ale na Bonerovi se lifetime of destruction dost podepsal. Hanebně jsem prošvihl nejen The Turbo AC’s, ale i Franka Cartera s jeho Rattlesnakes a hlavně T.S.O.L. Návrat do akce se zástupci Satana na zemi, jedinými korunovanými králi psychobilly, The Meteors. Opět mě rozsekali na třísky ze dveří, do nichž byla zaseknuta požární sekera v hotelu Vyhlídka. P. Paul Fenech má nabroušenou kytaru a trojitou bradu! Co vám budu povídat, pak jsem se probral do rozjíždějícího se setu italských antifa hooligans Los Fastidios. Mí velcí oblíbenci nezklamali. Animal Liberation, staré fláky, průřez tvorbou, roztomile drzá So Rude, So Lovely a potěšila energičtější verze již zmíněného hitu. Kamooon, kamooon! Zklamáním celého festivalu a naprostým propadákem se nejen mně zdáli býti kanadští celtic punks The Real McKenzies. Byl jsem v šíleném stavu, ale nemohl jsem si nevšimnout, že se zas chovali jako hovada bez úcty – namyšlení, drzí, problémoví; neporozumění s publikem jen kvetlo a došlo na trapné momenty. Kapela mě hudebně a na studiových nahrávkách baví, ale naživo a chováním je to katastrofa. Pátek se narovnal do sobotního rána s vyřváváním, tanci a válením se po parketu v Buben Territory.
Nesmrtelná sobota zostra načatá jako další půllitr zvětralého piva s The Chancers. Drzý, ale důstojný two tone, s důrazem na styl, hudební stránku i vzpomínání na kořeny, bez nichž to prostě nejde. Rude Boy Soul. Pro mě jedni z mála zástupců české ska scény, na jejichž koncert půjdu vždy rád, cíleně a nenuceně. Nikdy jsem moc nebyl na moderní post-hardcore, metalcore a podobně, nicméně údernost a melodičnost kapely Polar mě donutila alespoň se zvědavě motat kolem Monster Stage a střídat několik debatních kroužků. O bláznivé smečce The JB Conspiracy jsem párkrát slyšel, ale nikdy jsem se o ně moc nezajímal. Když už jsme u toho, obecně bývám obezřetný, pokud jde o ska punky a ska-core. JB Conspiracy mě ale přesvědčili, že občas je zapotřebí dát tomuto hudebnímu hybridu šanci – naživo to byl neskutečný nářez. Ostré dechy, klávesy, místy příjemně popíkový nádech; a pokud jde o plachty s nápisy a logy kapel – JB jsou opravdu minimalisté… Po ska punku přišel čas na ska a reggae, nebo líbivý two tone, chcete-li, navazující na britskou tradici a hraný s lehkostí a německou důkladností – Spicy Roots. Rozdováděné publikum si užilo příval zapamatovatelných songů, prezentovaných partou sympatických rude boys, nesměla chybět ani hitovka Ska my #1. Americkou HC úderku First Blood jsem loni propásl na Summer Punk Party ve Volyni. Letos jsem to napravil na MS a byl se podívat na jejich koncertě v Monster Stage. Byla to nařvaná, energická a působivá show, jež měla odpich. First Blood potvrdili svou pozici mezi mými oblíbenými kapelami, jichž je ve vodách moderního hardcore/metalcore jako šafránu. Z koncertu švédských matadorů oje Perkele si opět pamatuji jen slavné hymny, což asi není úplně dobře. Nenudili mě nicméně tak, jako před dvěma lety. Zatím poslední vydané album bylo reprezentováno titulní skladbou A Way Out, ze starší tvorby zazněly klasiky, například flák Paradise nebo nostalgická Moments. Věděl jsem, že posledním songem bude opět donekonečna protahovaný a do ztracena hraný Heart Full Of Pride… Potěšili a bavili víc, než před dvěma lety, ale nebyl jsem u prý velmi protivné a zdlouhavé zvukové zkoušky. Jak pravil kamarád: „Stojej na tom obřím pódiu tři, dvacet metrů od sebe, a zdržujou se zvučením tří nástrojů…“
The Movement, dánští levicoví rock’n’roll mods, má naprostá srdcovka, pro mě bez přehánění byli nejzběsilejším, nejsilnějším a nejenergičtějším zážitkem festivalu. Aby těch nej- nebylo málo, hráli také v největším slejváku, na Vans Off The Wall Stage. Průtrž mračen, provazy deště a obrovské odhodlání změnit svět v lepší místo. Tito sympatičtí chlapíci dokážou rozštípat na třísky klub, ale s přehledem zvládli totéž na festivalové stagi v brutálním běsnění živlů, kdy přívaly vody zmáčely nejen nadšené publikum, ale i přední část pódia. Movement nadšeně a bez potřeby jakékoli pózy rozdivočili dav promočený na kost, basák vletěl do davu i s nástrojem a nesl se na lesu rukou, dali třeba We Got Marx, přídavek byla návyková Truth Is… a vtipně zahráli song A Little Rain… Hudebně to bylo přesvědčivé, akrobacie byla odvážná a poselství i přes zataženou oblohu nad slunce jasné. Upřímnost, energie, myšlenka.
K úspěšnému završení soboty mi zbývaly už jen dvě kapely. Divoké finské ska The Valkyrians s punkovými kořeny člověka v zahuleném a zadýchaném stanu Monster Stage, připomínajícím vážně spíše klub, téměř usušilo po úporném dešti za asistence zpěváka, sršícího energií, a pecek, jako je Hold On Rudy nebo I Wanna See Some Action. Nač ale usychat, zpět do neúprosného deště na Vans Off The Wall Stage na další srdcovku, německé antifašisty Stage Bottles. Na Movement jsme byli ještě rozpálení, ale déšť nás zchladil až moc a na SB zůstali jen největší nezmaři, já jsem bohužel souboj s živly vzdal po několika písních a nemohl si užít kapelu, kořeněnou saxofonem, ani hity jako Sometimes Antisocial, But Always Antifascist. Naproti Vans zmizet na zbytek noci do Buben Territory a následně se ještě přimotat na mejdan v backstage baru…
Neděle. Už zas?! Rozjezd s kapelou From Our Hands na Vans Stagi. Při procházení kolem Mighty Stage padla z úst kamaráda (Flashi!) legendární hláška, avšak ne laciná alkoholická; obsahovala i výstižnou hudební charakteristiku v kostce: „Hmm, co se tady chystá? Skampida, to by měl být nějaký kolumbijský skoro-Balkán!“ Vans stage, nekompromisní američtí veteráni a průkopníci hardcore punku, skvadra Negative Approach, nasázeli vzteklé a brutální sypačky, songy kolem minuty a půl, žádné mazlení nebo proslovy. Song – řev, potlesk – reakce zpěváka Johna Brannona: „Thanks, man, thank you…“ Krom songů z vlastní tvorby, jako jsou Hypocrite, Tied Down nebo I’ll Survive, zahráli i cover profláklé klasiky od Sham 69, Borstal Breakout. Následně jsem se ocitl u Monster Stage, kde do lidí sypali své pojetí hardcore punku Wisdom In Chains. Mě potěšili coverem The KKK Took My Baby Away od Ramones – a zároveň jsem si uvědomil, že na festivalech si více než kde jinde všimnete, kolik žánrově od sebe navzájem odlišných kapel coveruje nesmrtelné a provařené songy, řekněme, dnes již legendárních uskupení. Milovaní a nenávidění Pipes & Pints nyní mají v sestavě Rafana (obchod Lucky Hazzard, stejnojmenná stage na Mighty, Queens Of Everything a mnoho dalšího působení, pro ty, kdo by snad nevěděli), což jsem si nemohl nechat ujít. Jinak mě ovšem hudebně už omrzeli, ano, je to technicky zvládnuté, našláplé, ale z mého pohledu tomu prostě něco chybí. Čas přeběhnout na londýnské šviháky Buster Shuffle. Ti s sebou opět přivezli dvě krásné zpěvačky a nálož vymakaného hudebního mixu, jenž už se pomalu ustálil pod pojmem čtvrtá vlna ska. Padla poznámka o New Orleans a vzápětí zazněl cover You Never Can Tell od Chucka Berryho – nutno podotknout, že sympatická verze, oscilující mezi ska a rock’n’rollem. Z vlastní tvorby zahrála kapela osvědčené vypalovačky, jako You’re Alright, Thirty-Eight, téměř zlidovělou Me, Myself And I nebo Our Night Out. Frontman si neodpustil vtípky a zkusil část melodie twistové You Never Can Tell zahrát na klávesy nohou… Buster Shuffle byli rádi zpět na letišti v Táboře a obecně v ČR, s publikem tady si zjevně rozumí. Byla z nich cítit upřímná radost a nadšení bylo na straně kapely i fanoušků.
Znaven jdu na chvilku odpočívat a to už se od Monster Stage rozléhá klapání kontrabasu, známý hlas zpěváka Hansueliho a drzý punkabilly rock’n’roll ze švýcarského Winterthuru, The Peacocks. Miláčci publika a mí velcí oblíbenci byli také rádi zpět u nás s fláky After All, Not Your Man, I’m Not Around, Cut Across Shorty, vybroušeným zvukem a náladou na bodě Maximum Rock’n’roll… Dojaté nadšení, čišící z hlasu, a smích, zaslechnutelný ve zpěvu Hansueliho, svědčil o tom, že Peacocks jsou s publikem dokonale spojení a sympatie jsou oboustranné. Naprosto odzbrojující. Po cestě areálem ještě žasnout nad stylovou retro senzací The Uppertones, dalším z projektů Mr. T-Bonea.
Romantický přístup stranou, když se vydáte na krvelačnou horrorbilly smršť Bloodsucking Zombies From Outer Space. Intro, při němž mrazilo v žilách, efekty, úmyslně přehnaná show, vtípky a cynismus. Nasrané bicí, vražedný kontrabas, dvě pekelné kytary a sem tam se objevivší klávesy. Nervy drásající zpěv, vyprávějící krvavé historky ze záhrobí. Ale i přes drsňáckou pózu byli BZFOS další z řady kapel, vyjádřivších se kladně o návratu na festival.
Lagwagon, o nichž bylo kdesi prohlášeno, že to je naživo „nejnudnější kapela na světě“, mě bavili. Melodický skate punk, Kalifornie, vzpomínky na Tonyho Hawka; ano, občas byly proslovy trochu dlouhé, ale rozhodně to nebyl propadák jako NOFX, kteří tři čtvrtě koncertu zabijí svou ukecaností. Lagwagon byli autentičtí a pro mnoho zúčastněných znamenali srdcovou kapelu. Nedělní noc končí někde mezi zběsilým koncertem osvědčených českých psycho šílenců The Rocket Dogz, omrknutím reggae metalové stálice Skindred a brzkým ukončením večírku v Buben Territory.
Z letošních Mighty Sounds jsem se vracel s třiceti viděnými kapelami a pěti dj crews, mnoha pozitivními zážitky a psychicky nabitý, o pár let starší a fyzicky na dně. Ale tak to máme rádi, ne? Mimochodem, food porn stál také za to, stravoval jsem se s chutí a vyzkoušel spoustu dobrot, z nichž bych zmínil například veganskou paellu nebo vegetariánské verze burgerů od plzeňských Inspiral Burger. Viva Mighty Sounds Lucky 13!
Celý fotoreport od Marka Švamberga zkoukněte na našem facebooku.
