Nowherebound – Hearts & Arrows

Když před několika lety ukončili činnost texaští Born To Lose, mrzelo mě to, a určitě jsem nebyl sám – ovšem nebyl by to Chris Klinck a jeho parta, kdyby snad přestali být hudebně činní. Nowherebound už brázdí pódia nějakou dobu naprosto sebejistě a přináší posluchačům radost z amerického punku, kombinovaného s country a folkovými tendencemi. Jejich upřímný rock’n’roll byl původně spíše komornějšího akustického ražení, během let ovšem přišlo ke slovu opět více spoluhráčů, elektrické kytary, více nástrojů a říznější zvuk. Songy s texty, plnými bolesti, slz, strádání, ale i odvahy jít dál, neztrácet naději a hlavně zůstat sám sebou. Beznadějní romantici, drsní postmoderní kovbojové, osudové ženy. Noirové příběhy o lásce a nenávisti. Po vydání čtyř plnohodnotných alb a dalších materiálů přicházejí Nowherebound s pátým studiovým albem, pojmenovaným Hearts & Arrows.

Nutno říci, že na posledním zářezu opět přitvrdili – od akustického punku předchozích alb postupně přešli až do pozice, u níž si místy vzpomenete na původní Born To Lose, avšak nebudete ochuzeni ani o nový vítr do plachet. Naléhavý vypravěčský projev zpěváka Chrise v kombinaci se sborovými vokály pořád funguje. Po hudební stránce se jedná o vyrovnané a ucelené album, ovšem neuškodil by trochu více garážový a „špinavý“ zvuk. Chris a lidé kolem něj měli vždy co říci a hodně příběhů na srdci, nicméně celková stopáž alba, přesahující při šestnácti kusech (sedmnácti včetně bonusu) padesát minut, už může být moc velká nálož.

Obecně si příliš nepotrpím na kratší songy, fungující jako intro k desce – málokdy totiž mají smysl, většinou vyzní do prázdna. U první položky alba, The Processional, tomu je trochu jinak; působí nejen jako element k navození atmosféry večera, příjemně stráveného na koncertě s přáteli, ale i coby delší úvod k The Cursed, kdy už posluchač naskočí do omláceného vozu amerického nákladního vlaku nebo se nalodí na plachetnici, již chtěl mít vždycky vytetovanou na rameni, a vyrazí na divokou cestu. Celé album se valí vpřed jako parní lokomotiva – jednou pomaleji, více folkově a zasněně, kdy se objevují klávesy, piáno nebo rozervaná a sténající foukací harmonika, podruhé rychle a nekompromisně, v duchu typického amerického punk rock’n’rollu, spoléhajíc na ostré kytary, navztekaný zpěv a zběsilé back-vokály. V podstatě autobiografické vyprávění, obsahující odkaz na Rolling Stones, je v Troubadours podpořeno svižným tempem a zběsilým kytarovým sólem, přičemž prvky mi připomínají něco od Rat City Riot. Problémem dalších songů je, že jejich schéma je dost podobné – nezní úplně stejně, drží atmosféru vysoko, ale dalším záchytným bodem jsou pak až Carry On (závan naděje, přesně v srdcařském duchu kapely) a vlajkový song Hearts & Arrows. Tuto položku ale v druhé polovině alba přebije vál Those Were The Days a jeho nostalgická atmosféra, piáno, harmonika i kytarové sólo v duchu so-cal uskupení ála Social Distortion. Red River & 8th se zas krom vyprávění, nasáklého chlastem a rock’n’rollem, může pyšnit i vtipným a divokým závěrem v duchu Ramones, 78702 je o nepříliš růžové historické i aktuální situaci, týkající se pozemků a městského uspořádání v domovském městě kapely, texaském Austinu. Intro desky zajišťovalo přátelskou party atmosféru, outro v podobě The Benediction je rozloučením ve smyslu „zůstaňte sami sebou a mějte se, než se znovu potkáme“.

Album Hearts & Arrows působí jako vřelé přátelské objetí v chladných před-apokalyptických časech, kdy musíte naději, dobro a optimismus dolovat jako vzácné klenoty; neklade si za cíl být převratnou nahrávkou, ale je nabité jistou pozitivní energií. Nemusí člověka bavit napoprvé, je třeba dát všemu dostatek času a soustředit se na vypravěčský um Nowherebound.