Noc utopená v dýmu a hlasitých kytarách. Monolord, Conan a Blues For The Redsun v Brně
Sedím si na baru v Kabinetu Múz v Brně, je neděle 22. října a ve vzduchu se pomalu převaluje něco těžkého. Aby toho nebylo málo, tu hutnou atmosféru rozvibruje první drnknutí do basové struny v malém sále za rohem. Rychle dopíjím a spěchám dovnitř, doom metalový rituál začíná – jako první publikum zaklínají domácí Blues For The Redsun.
Prostor bez oken tone ve tmě a husté kouřové cloně. Čerň proráží jen dvě červená světla namířená na pódium. Není vidět dál než jen kousek před sebe a k hypnotické base se pomalu přidává kytara, činel a mechanický šum synťáku. Kolem mě prochází chlapík, co si na cestu radši svítí baterkou na mobilu. Atmosféra hustá jako dehet. Hromový úder do bicích a záblesk světel, rituál začíná. Co následuje, je půlhodina špinavýho a hodně nařvanýho doomu v podání BFTR. Syňták lomozí jak ozvěna bitevního pole ze Star Wars a ještě někde kousek nad ním se nesou vokály, jaké by člověk čekal spíš v black metalu. Kolem a kolem to vůbec trochu připomíná produkci třeba Burzum, ta špinavost a hluk schovaný za každým tónem. Nejlepší moment setu přijde, když hudba jedinkrát v té půlhodině výrazně zrychlí a pak náhle přejde do ticha, které protíná jen jednoduchý kytarový riff a pískání v uších. To netrvá víc než dvacet vteřin a pak přichází další útok na sluchový aparát. Závěrečný noise vytažený až na hranici únosnosti posluchači odvážně zvládají, tím ale zdaleka nekončíme.
Kouř pomalu mizí a vzadu na pódiu je konečně k vidění krásná wall of sound sestavená z mixu Orange a Green beden. Před nimi už zvučí trio Conan, v podstatě jedna z kapel definujících evropský doom metal, se právě připravuje k přidání svého dílku do skládačky dnešního večera. Od prvních tónů je jasné, že Conan na to jdou trochu jinak. Zvuk je vyrýsovanější a ne tak hlasitý, méně utopený sám v sobě. Tentokrát se nekřičí uprostřed bouře, Jon Davis a spol. svým soundem spíše útočí na podprahové vnímání, na primitivní stránku člověka. Celé je to rychlejší, více surové a pravěké, a to jen umocňují vokály. Ty jsou nejlepší v momentech, kdy se k Davisovu vyššímu hlasu s echo efektem na mikrofonu přidává hluboký, drsný vokál basáka. Zpěv pak zní, jako kdyby se rozléhal jeskynní klenbou, už jen pochodně do rukou. Bohužel o to slaběji pak působí chvíle, kdy zůstává jen jeden hlas. Efekt na mikrofonu na mě po pár písních začal působit až moc vyumělkovaně a přes velké ohlasy lidí pro mě byli Conan možná menším zklamáním. Vyjma basy, basa byla perfektní!
Do konce doomového zaříkávání zbývá poslední, největší krok. Rituál zakončuje trojice vrchních kněží ze švédského Gothenburgu. Přestože žánrově zůstáváme na místě, hudebně se Monolord přelévají i do jiných škatulek. To ukazují jak kytarové toulky do hlubin heavy metalových dějin, tak i stoner pasáže umocňované nadpozemsky znějícím vokálem Thomase Jägera. Efekt na mikrofonu tentokrát zapadá do hudby mnohem víc, jak průvodce pro toulky nekonečným vesmírem. Monolord na rozdíl od předchozích kapel nespoléhají tolik na celkovou atmosféru, muzikálně jsou ale jednoznačně nejlepší. Přesto, jak je jejich celkový sound těžký, působí hudba čistě a svěže. Nejspíš hlavně díky kreativním riffům, které nenudí ani po pár minutách opakování se. Práce s kytarou je tu vůbec na vysokém levelu. Lidi mechanicky, jak kdyby nemohli přestat, házejí hlavami a rituál spěje ke zdárnému konci. Absolutním vyvrcholením jsou pak songy Died a Milion Times a Empress Rising, kdy už jsou lidi fakt v transu. Zajati v kytarových smyčkách se chytají vokálu. Ten se ale ozývá jen zřídka a navíc je ještě víc sráží do toho tekutého akustického písku.
Perfektní zážitek a velký důvod k lítosti pro každého fanouška doom metalu, který nedorazil.
