Svátek všech, co mají v krvi hardcore, to byla neděle 3. prosince. Hlavním místem oslav bylo Futurum v Praze, kde se ukázalo pět kapel. Pět různých uchopení hardcore, jedno domácí, čtyři ze zahraničí. A jen několik hodin na to celou tuhle nálož proletět a to nejlíp hlavou napřed. Nezní to skvěle? Navíc, hlavním tahounem večera byli kanadští Comeback Kid. Pořád ne? Tak to už asi není třeba číst dál.
Plný očekávání jdu na čas. Jak brzo zjišťuju, dokonce jsem na místě dřív než většina kapel. To má za příčinu menší zdržení, klub otevírá o půl hodiny později. Co se dá dělat. Za třicet minut už pospíchám s ostatními dolů, do tepla, kde už první kapelu na pódiu svrbí prsty na strunách. Nastartovaná vyčkává Kovadlina s pionýrem českého hardcore punku v čele. Melodický hardcore s texty, které spojují naději i zlost, a naživo se mu daří rozpohybovat první nadšence pod pódiem. Hlavním motorem Kovadliny je samozřejmě Banán, showman i silný vokál. Klape to, jen škoda, že zvuk se zatím nedaří úplně uchopit a melodičnost se topí někde v pozadí.
Další na řadě jsou finští Pakkosyöttö, skupina, která mě kromě toho, že jsem se díky ní naučil psát přehlasované o, ničím zvlášť neoslovila. Přímočarý hardcore tak, jak ho mají Finové v krvi, s texty v rodném jazyce podanými naštvaným vokálem. Celé to šlape bez chyb, jen naladit se s publikem na jednu vlnu se nějak nevede. Právě s Pakkassyötö vydala nedávno Kovadlina splitko, a tak není divu, že z něho zaznělo téměř vše, snad jen krom protestsongu Medicína.
Lidí je znatelně víc a rtuť se v teploměru šplhá vzhůru, zatímco se první tanečníci protahují pod pódiem. Higher Power, další v programu, jsou na první pohled zvláštní sebranka. A jak vizuálně, tak hudebně si s nimi trochu nevím rady. Basové breakdowny kam se jen vejdou, do toho hlasité bicí a celkově špinavý zvuk, položený do kontrastu se zvláštně čistým vokálem, který ve mně chvilkami evokoval nu-metalové polohy hlasu. Netradiční a pro mě těžko stravitelný koktejl, při jehož pití jsem se občas marně modlil, aby nepřišla další basová vyhrávka, a občas zase zíral s hubou dokořán.
Předposlední jméno – Knocked Loose. Ti do lidí valí klasický USA hardcore, samý drop a mosh pit, co láme ruce. Je to zábava, dobře se to poslouchá a ještě líp se do rytmu zběsile máchá rukama. Super jsou vokály, ať už ty hlavní, ukřičený až skoro v thrash metalovém ječáku, anebo death metalový growl kytaristy. Kvalitní rozcvička před následným peklem.
Jakmile se objeví na stage Comeback Kid, už tak živé Futurum jako by zešílelo. Lidi v první řadách nemají kam utéct a mosh pit za nima se nezastaví do posledního tónu celého setu těchhle Kanaďanů. Už od první vteřiny je to šílená jízda, exploze celovečerní bobtnající energie. Skvělá a jistá kytara kouzlící, v kombinaci s vokály, jeden melodický refrén za druhým. Lidi zpívají s kapelou, křičí a lítají všemi směry uchváceni akustickou smrští rychlejších částí. Vábení kolektivní zběsilosti nelze odolat a přidávám se já i členové kapel, co už to mají dneska za sebou. Lidi jak klubko krys vedeni tímhle krysařem z Winnipegu. Jak si postavit setlist vědí za 17 let svojí existence Comeback Kid už dost dobře, a tak nechybí ani klasiky v čele s Wake the Dead, ani kousky ze zbrusu nového alba Outsider, mezi kterými dominuje Somewhere, Somehow. Nadšení a spokojenost je ale cítit na míle při každém songu, nehledě na to, že z pitu občas někoho odvedou v mrákotách.
Výsledek – perfektní show, skvělá atmosféra, nepopsatelná euforická zábava. I zvuk se podařilo ukočírovat. Prosím, Comeback Kid zpět v ČR co nejdříve to půjde, stojí to za to!
