Sobotní odpoledne, během něhož znovu mířím do destinace Delirium, což maskuju hladem po kultuře. V ruce lahváč značky Klasik, balený cigáro v koutku, postávám na zastávce Želivského a rád bych si připálil. Zmerčím dvojici postarších somráků, kteří vypadají jako zrzci, ale spíš je to jen patinou špíny. Ptám se na voheň, a jeden z nich mi s úsměvem připálí a dá mi zapalovač. Prej, že jich má po kapsách dost. Na oplátku nabídnu trochu tabáku. Výměnnej obchod jak má bejt. Díváme se navzájem do očí. Všichni tři je máme jasně modrý jako hladoví vlci. Hladoví po všem možným. Na zapalovači je napsáno: Dnes je tvůj šťastný den.
Zabředáváme v rozhovor o tvrdým životě na ulici. Každodenní boj o základní potřeby – jídlo, pití, sraní, suchý a teplý místo ke spaní. Pohled zapíchnutej v asfaltu, když hledáš vajgly. Shánění práce, často si to namlouváš, a přitom jenom objímáš flašku, často končí tím, že tě ještě před pohovorem vyhodí z čekárny s řevem, že tady není žádná noclehárna. A chlápci jako tihle už práci seženou leda přes agenturu, která tě ojebe o pořádnej kus výplaty, která ti stačí maximálně na ubytovnu nebo na svačiny – vyber si, co je ti příjemnější. Bez krabičky k bydlení, v níž můžeš mezi čtyřmi stěnami vypnout, složit hlavu a v samotě načerpat síly k dalšímu dni, se maká blbě. A představ si po osmi hodinách práce ještě shánět ty zmíněný věci základní potřeby. Koloběh podivnýho neživota.
Tihle dva týpci přesto neobtěžují kolemjdoucí neustálým somrováním. „My už máme život za sebou. Patnáct let na ulici. Mám děti. A byl jsem i v kriminále. Už to nějak doklepeme,“ říká jeden z nich, zatímco se k nám blíží Ghettoblaster, se kterým tu mám sraz.
Zrovna na něj taky asi dopadly těžký časy. „Nemáte náhodou cigáro?“ ptá se už z dálky.
„Ahá, další somrák,“ chechtají se houmíci, když vtom na protějším ostrůvku sebou mladej kluk plácne z lavičky. Puberťačky v jeho doprovodu se ho snaží zvednout, přičemž je kluk, kterej očividně přebral, pobleje. Holky řvou a ostatní přihlížející včetně jednoho vojáka se tomu pochechtávají, zatímco kluk se zmítá na chodníku v křečích. Jeden z bezdomovců vytáhne mobil, přejde na druhou stranu, chvíli se snaží s klukem mluvit, a pak přivolá pomoc.
O měsíc později se vracím téměř prázdnou tramvají z koncertu domů. V takzvaným squatu, tedy na trojsedačce v zadní části vozu, chrápe zarostlej pouliční oldskůler. Na hlaváku nastoupí ženská, která přestože si může sednout kamkoli jinam, začne hlasitě a pobouřeně vykřikovat: „To je ale kretén! Vidíte ho? Koukej mazat!“
Jimmy, vlající dosud mezi náhodnými ksichty pár sedaček přede mnou, začíná gestikulovat, ať okoralej rohlík, co jsem zrovna vytáh z báglu, dám spícímu chlapovi. Vytrhne mi ho z ruky. „Vem si rohlajs. A dávej bacha, lidi začínaj bejt nasraný.“
Bábě vypadla huba z pantů, nejspíš jsme něco jako vlastizrádci, nebo co se to teď říká.
Hned následujícího dne mířím opačným směrem, tentokrát tramvají nepříjemně nacpanou. Ve squatu sedí ženská, která řve hlasem trhajícím uši na celou tramvaj. Chvíli trvá, než mi dojde, že vlastně telefonuje. No a taky že za okamžik se jiná ženská ohradí, jestli by se dáma nemohla trochu ztišit.
„Počkej… nějaká kráva mě tady… vydrž, jo? Mladá paní, vám vadí, že tady telefonuju? A bezdomovci vám nevadí? Voni totiž voní, žejo? Možná máte taky jednoho doma, co? Nebo spíš nemáte vůbec žádnýho chlapa, co?“ A když rázně vystupuje ven, zakončuje monolog sraček žďuchnutím do přihlížejícího pána.
Stačí jediný pohled ven z okna tramvaje a vidíš, že bezdomovců je čím dál víc. Kočují ulicemi ve špinavých hadrech s krabicáky v rukou. Často ještě ani nepoznali, že skončila zima, a tak mají na hlavě pořád kulich. Ověšení igelitkami nebo s potrhanou krosnou na zádech, v proudu vystresovaných lidí spěchajících neznámo kam jsou jako hlemýždi zadření levným chlastem a životem skýtajícím pramálo radosti.
Není to jenom o chudobě a hladu. Nejhorším nepřítelem na štrýtu bývá nuda. Čekáš na lavičkách někde mezi sběrem nedopalků a prázdných lahváčů, a netušíš na co. Nemáš vlastně ani nápad, jak z toho ven. Nemáš se kde vysprchovat, a tak smrdíš. Nemáš si kde uvařit, a tak žereš rohlíky s gothajem, paštikou nebo vlašákem. Nemáš si ani kde vyhonit, a tak chlastáš.
Orwell psal ve skvělým reportážním románu Na dně v Paříži a v Londýně o lehkosti pádu, o ztrácení kontaktu s okolním světem, ale i o vykládání drahých lží. Člověk na ulici, který v sobě má ještě pár kapek hrdosti, si už tak drsný přežívání komplikuje tím, že se snaží tvářit jako jeden z takzvaně normálních lidí, což ho stojí čas i drobáky.
https://www.youtube.com/watch?v=I2yWCnRztZA
Samozřejmě, je vágus a vágus. Vždycky je možnost se nějak zvednout. Ač je to těžký. Udělat aspoň NĚCO. Třeba prodávat Novej prostor. Starat se trochu o zevnějšek. Vydělat si pár fufníků nějakou podřadnou fachou, třebas napichováním bordelu na tyč a sbíráním psích hoven, nebo šmirglováním zdi jako poslední podavač. Hledat v konťácích knížky a prodávat je do antiku. Jídlo může celkem slušně obstarat dumpster-diving.
Týpek, kterej si přede mě stoupne s nataženou rukou, a očekává, že mu dám drobák, mě akorát nasere. Tak se kurva trochu snaž, vole! Aspoň si vymysli nějakou dojemnou story.
„Přece nebudu makat! Nejsem blbej. Hele, nic mi ani nedávej. Stejně si za den vyžebrám litra. Ale moh bys mi skočit pro pivko? Na, tady jsou drobný,“ říká poměrně upravovanej chlápek na Národní třídě. Bez zábran oslovuje úplně každýho, na mluvení s lidma má talent. Když se ztratíš na půl hodiny a vracíš se k němu s lahváčem, s úsměvem chřestí plnýma kapsama. „Za tu dobu, cos sháněl pivko, mám dvě kila!“
Nejhorší je si na tenhle život zvyknout. Skončit jako kurva – pomyslná, nebo na tvrdo v parku na Karláku. Otravným, avšak alespoň neskrývaným parazitismem jsou bezdomovecký mýtnice – procházíš kolem bandy socek vylitejch ironem filtrovaným přes chleba, a máš trochu strach, protože jako při pinčesu je jich víc, a tak taháš z kapsy aspoň nějaký kováky. Z turistů se love dostávají jedna báseň. Instantní euforie byla vždycky dobrej byznys, a prapodivný existence můžeš potkat, kterak v ulicích selí řezaný piko, jiní před vchodem do metra prodávají turistům a naivním výletníkům použitý jízdenky přetřený nějakou chemikálií. Beznadějným alkáčům a smažkám zkoumajícím, kde se dá lohnout rádio nejenže se většinou nedá věřit, ale pomocná ruka vlastně spíš ubližuje. V obou směrech, často přijdeš o celou příslovečnou ruku.
Existují případy, který si život na dně vybraly dobrovolně, a vlastně jim vyhovuje. A společenský předsudky nejsou tak mimo, protože těch případů bude většina. Často vidíš tragikomický obrazy zavšivených bytostí s povadlým čírem zpevněným potem a slinama, který na hlaváku vyřvávají něco o systému a svobodě, ač je na pohled zjevný, že tu křičí nejmíň svobodný ze všech – otrok sebe sama, i onoho očerňovaného systému.
Ale ne vždycky je to takhle. Průser může přijít nečekaně, a mít naprosto fatální následky. A stát se to může každýmu z nás. Přejedeš člověka, jdeš do basy, a po propuštění je z tebe pener. Obzvlášť v dnešní době plný hladových exekutorů a všelijakých podvodníků, v době, kdy se města staví spíš pro bohatý, ostrůvky svobody požírají drahý baráky ponořený do smutnýho ticha zející prázdnotou.
Cesta z ulice bývá krkolomnější než cesta z baru domů.
Sám jsem to zažil, přestože jenom lehkou demoverzi s misemi přespání po kamarádech a jiných netrnitých cestiček. První období houmlesénu, to byla vlastně sranda, adolescentní hra na beatnictví. Bylo léto, a kamkoli jsem přišel, propuknul večírek. Na obrubnících i náplavkách se hrálo na akustiku, a stačily k tomu braníky od větví a nějaký pilule. Když nebylo kam jít, nebyl problém vyspat se někde venku a odjet stopem do dalšího města.
Druhá etapa byla o dost horší – zima až praští, děravý boty a žádnej lepší nápad, než si sednout do tramvaje a jezdit z konečný na konečnou, dokud mě nevyhodí revizor. Pamatuju noci, kdy jsem seděl v nonstopáči o malým pivu, a když mě konečně vykopli na dlažbu, po bezútěšným bloumání odnikud nikam jsem se vloupal do vchodu, od něhož jsem znal vstupní kód, jelikož v něm bydlíval Břit. Vylezl jsem na schody do nejvyššího patra a chrápal na studený zemi, dokud mě nevyhodil řvoucí slušňák vstávající do práce.
Hobos nasáklý houbou postávající před foyer obchoďáků v mínus patnácti to dávají na hardcore level. A nůžky se rozevírají. V dnešní době plný strachu z konce západní kultury se paradoxně neustále vyzdvihované křesťanské hodnoty ztrácejí v pocitu nadřazenosti, který má kdejakej průměrnej blbec hrdej na svoje rovný myšlení. Neměl jsi nic víc než štěstí, že se ti ten průser zrovna nestal. Měls dost strachu nikdy nezariskovat. Bezdomovci ti vadí a nejradši bys je poslal do uranových dolů, nebo rovnou zapálil. Nebo co tedy s nima? Poraď nějaký rychlý a účinný řešení. Můžou si za svou bídu přeci sami, vyvrhelové civilizace, a proto je třeba natlouct na lavičky hřebíky, aby se na nich náhodou jedna z těch špín nechtěla vyspat.
To je civilizovaný.
Zjara v dost možná podobný situaci odešel do Švýcar, kde dělá dřevorubce, a při tvrdý práci ve strmých kopcích s padesátikilovým ocelovým lanem na zádech našel sebe i tolik prachů, že neví, za co je utratit. Když jsem ho viděl naposledy, po pár dnech strávených v žumpě pulzujícího a skřípějícího města se při čekání na trám rozohnil: „Mrdám to tady. Nemoh bych žít jako vy. Každý ráno se probouzet s kocovinou a s těma všema slovama, co různý lidi nablili. Umírat stokrát za den. Kdybych žil tady, byl bych dobrej anarchista, protože už teď to chci všechno zapálit. Nic tady nedává smysl.“
A odjel zpátky do ticha.
Naštěstí jsou. Ti, kteří nevěří poslednímu slovu barevnejch papírků zvaných peníze a starají se i o něco jinýho než vlastní blahobyt. Charity a komunitní centra, lidi z Food Not Bombs, který vaří žrádlo z konťáků a nabízejí ho každýmu, kdo má hlad. Lidi, co vytáhnou z kapsy pár drobných, nebo trafikant, který ty mrznoucí chudáky pustí aspoň do vyhřátýho foyer.
Jestli tě ten člověk tahá na vařený nudli, nebo potřebuje pomoct, zjistíš jednoduše. Stačí se mu podívat do očí nebo s ním ztratit slovo.
