Nežfaleš / Supertesla – split

Vydavatelství Cecek Records z Vysočiny nám na předvánoční čas nachystalo formát split LP/CD dvou spřízněných kapel Nežfaleš a Supertesla. Tu první netřeba příliš představovat, Supertesla je na tuzemské scéně jméno poměrně nové, i když po třech letech existence poměrně klubově i festivalově protřelé, tvořené hudebníky působícími dříve mimo jiné v The Fialky, Bombs from Heaven a dalších. Kapely spojuje i pokrevní bratrství. Naprosto jasný důvod udělat split právě spolu.

Jsou ale věci, které kapely rozdělují. I když obě vychází z určitého pojetí garážového punku, každá je jiná a při poslechu okamžitě poznáte, že po pěti písních následuje právě ta druhá. A roli nehraje to, jakým způsobem jsou skladby seřazeny na tomto graficky velmi zdařile vyvedeném digipacku a vinylu. Mimochodem grafiku bych tu rád vyzdvihl, protože v dnešní době opravdu není moc punkových hudebních nosičů, o kterých si člověk řekne, že nad designem někdo přemýšlel. Palec nahoru.

Album uvádí skladba Jsme, co jsme. Úvod je to skvělý, protože za mě je skladba nejlepší na celém albu. Melodika, která je sice pro Nežfaleš typická, ale přesto se něčím odlišuje. Možná se tomu říká zrání, protože přesně to se s Nežfalší děje minimálně od alba Zločin z vášně (2017). Stejně jako úvodní skladba na mě působí i Fotky, uzavírající první část alba. Ukazuje totiž kapelu v trochu jiné poloze, která je mi hodně sympatická (jedna část mi připomíná starší Zónu A). Naopak feeling, který Nežfaleš servíruje v písničce Skutečnej problém je jinde, mi k ní tolik nesedí. Uvěřit myšlence textu je základ, u téhle „punkovky“ mi to nejde. Stejně je ale pro mě tato ukázka aktuální tvorby kapely příslibem do budoucna, protože minimálně tři písně si do svého přehrávače rozhodně zařadím.

Druhá část je věnována brněnské Supertesle. Kapelu, kterou jsem poprvé zaregistroval až v roce 2017 na pražském Za koule punk festu, mám rád. Za její signifikantní melodiku, příjemně plynoucí skladby i pregnantní a čistý zvuk na nahrávkách. Skladby zde nahrané znám i z koncertů, protože Supertesla je umí zahrát živě s naprosto stejným nasazením a elánem. Vrcholem je pro mě skladba Tep. A i když možná můžete mít u některých skladeb pocit, že už jste je někde slyšeli, Superteslu zaručeně poznáte. Jednak kvůli velmi specifickým kytarovým riffům, ale také kvůli textům (jen pozor na to, aby se témata i obraty neopakovaly) a zpěvu Honzy Němečka.

Jako celek musím album pochválit, ale zastavím se závěrem ještě u textů. Najdeme tu opravdové hitovky, ale je tu také hodně skladeb s texty, které se na můj vkus až příliš často dotýkají nostalgického vzpomínání na všechno minulé, možné i nemožné, odkazují se na kultovní muziku, filmy a dětské hrdiny (u obou kapel). V kontrastu s refrénem jedné ze skladeb „Drž si ksicht, na kulty ser“ to na mě chvílema působí tak, že členům kapel je padesát plus a nejlepší zkrátka už mají za sebou. Rozumím sice myšlence „no future“, ale tahle nostalgicky vzpomínaná minulost byla taky přeci jednou „future“.

Takže hlavu vzhůru a pojďme žít současností. Tohle album totiž vyšlo v prosinci 2018 a ještě ho chvíli můžeme považovat za současnost. A současnost poměrně hodně dobrou, melodickou a zdařilou!