Nežfaleš – Ber dokud dávám

Může hudba zachránit tvou smrtelnou duši? Tenhle úryvek z textu Dona McLeana mi rezonuje v hlavě už hezkých pár týdnů. Na začátku jsem myslel, že je to vzkaz posluchačům, takové to poselství ukryté v silném sloganu, který trpělivě čeká na ztotožnění, na ten okamžik, kdy si řeknete: Wow, ten chlap zpívá o mně. Ale poslední dobou jsem čím dál tím víc přesvědčený, že to McLean zpívá spíš sám pro sebe, že se sám snaží spasit tím, co víc bere, než dává: muzikou. Věříš pořád ještě v rock’n‘roll? Může hudba zachránit tvou smrtelnou duši? Ať už je to jak chce, i v punkrocku jsou kapely, které mění životy. Ve dvaceti zjednodušení vlastní existence na „Fuck The System“ přestane stačit. Od toho momentu až do rakve přemýšlíte, jestli se ještě držíte těch názorů, které vás formovaly. Punkrock složenky nezaplatí, víme? Ale žádnej imigrant taky ještě nevzal práci nikomu, koho znám, ne? Nikdo tyhle životní pochybnosti a věčný niterní rozpor punkera, kterého už život trochu povláčel, nedokáže formulovat líp, než Pražáci Nežfaleš. Minulý měsíc jim vyšla vinylová reedice zlomové desky Ber dokud dávám.

Měl jsem tehdy, téměř před devíti lety, možnost být na pár hodin ve studiu, když se Ber dokud dávám nahrávalo. Energie a nadšení bylo cítit už od prvních schodů do podzemí. Vznikaly tam songy, které se na dlouhé roky usídlily v koncertních setlistech Nežfaleš; songy, které zůstávají generační zpovědí; songy, které tehdy pětadvacetiletí kluci silněji už ani napsat nemohli. Měli za sebou první velkou deziluzi ze světa, ze vztahů, z fungování společnosti. Jenže to, co by se asi běžně zvrhlo v stokrát slyšené štěkání vyprázdněných hesel, se v případě Nežfaleš přetavilo v předání vnitřních pocitů na ploše deseti tracků. To díky desce Ber dokud dávám se kapela dostala mezi širší okruh fanoušků. Nežfaleš od té doby nevyčnívala, ale vybočovala. A tohle album, a vlastně i kapelu, prověřil čas.

Ber dokud dávám znám vteřinu po vteřině. Silnej otvírák Jeden song a především nepřekonatelný manifest Šťastnej jsem dost. Vztahovky Halucinogen, Holky co znám a Ségra, vypointované a psané životem. Oldschool a Kámoši z podsvětí, které si chcete na koncertech zazpívat s pivem nad hlavou. Trochu upozaděné a pozapomenuté písničky Špína a Postavenej do řady. Nakonec song Napsaný v ksichtě, kterej vůbec není tak veselej, jak se jeví. Půl hodina, ve které bylo řečeno všechno, co řečeno být mělo. Honza, kytarista, který po odchodu z Nežfaleš nějaký čas válel v The Unholy Preachers, si na tohle album vyšetřil své nejlepší riffy. Petr, který je v Nežfaleš dodnes, byl ve fázi, kdy oklešťoval svou bicí soupravu na absolutní hratelné minimum. Nežfaleš vždycky byla především o textech, ale teprve tady Radek definitivně vyměnil studentskou poezii za poezii noční ulice. A Nežfaleš tak vykročili na cestu, kterou jdou dodnes.

Do jaké míry zpívá Nežfaleš o tobě a do jaké míry chce spasit sama sebe? Do jaké míry tě to, o čem Nežfaleš zpívá, začalo zajímat, až když cítíš, že jsi zestárnul? Některým kapelám se dodnes nepovedlo dospět, Nežfaleš dospěla až moc brzo. A žlutá deska Ber dokud dávám by se měla točit na gramofonu každému, kdo dospěl s nimi.