Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols

Na konci října uběhlo 35 let ode dne, kdy vyšla žlutá deska pyšnící se názvem Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols. Jaká byla první setkání sedmi redaktorů Kids and Heroes s Johnny Rottenem a spol., vám přinášíme ve speciálním článku.

Kolem mě nehořel Londýn, ale ta maloměstská díra žijící na směny, s nápisy na zádech a cigárem v hubě jsem poslouchal White Riota připadal si jako na pokraji teenagerovské revoluce. A pak jsem si konečně pustil žlutou desku Sex Pistols. Barevnost ohně a červenočerných vlasů zmizela, byl podzim a kolem se poflakovaly hloučky prázdných dětí internetu, nebylo, co dělat, nebylo, kam jít a nevypadalo to, že se někdy cokoli změní. Sex Pistols mě vrátili na zem, pozoroval jsem tváře lidí před obchodním centrem a do toho Johnny Rotten křičel slova stará třicet let, ale přesto tak známá, jako bych je psal já. Měsíce jsem poslouchal tu desku pořád dokola.A i dneska, když si ji po dlouhé době pustím, staré pocity se vrací navzdory tomu, že ty písně už jsou milionkrát vykradené, milionkrát přepsané dalšími kapelami a pro někoho i překonané. Pochodové intro a geniální otvírák Holidays in the Sun, dvě neskutečné hitovky, které dnes jako synonymum punku vnímá (bohužel) každý druhý hodný heavymetalový klučina před jukeboxem, ale při Anarchy in the U.K. jde pořád i přes maximální oposlouchanost mráz po zádech. Jednoduchá, ale úderná a chaotická hudba, anarchie v každém tónu, kdy Sex Pistols šli ke kořenům rocku, znásilnili ho, vzali z něj to nejúdernější a využili ke svému záměru. Rottenova směšná výslovnost, šišlání, řev, vokální pantomima, skřeky a vřeštění fistulí. Kterého mladíka s bolestí a nenávistí v srdci nechytla hned první slova, „I am an Anti-christ, I am an anarchist?“God Save the Queen nejen jako výsměch a facka oslavám výročí královny, ale veškeré naubřelosti a anglické hrdosti v kontrastu s bezútěšnou realitou a nudou všedních dnů. A to outro, sborové „no future,“ to je stejně tak agresivní jako smutné a dojemné. To je manifest punku. A také E.M.I., zapadající do strategie největšího rock’n’rollového podvodu všech dob a vyjadřující odpor k establishmentu symbolizovaného nahrávacími giganty, Pretty Vacant, nesporně ovlivněná Hellovou Blank Generation, a pokládající základní kámen punku. „Jsme nádherně prázdní a je nám to u prdele,“ to bylo něco jiného než newyorští bohémové v kožených bundách a vpichy po heráku, to byl hlas pouličních spratků, potrhaných sígrů a gaunerů. A všechny ty songy, které se postupem času staly punkovými klišé, všechny No Feelings nebo Problems.Ta deska změnila všechno, není možná nejlepší, ale určitě jednou z nejdůležitějších nahrávek všech dob. Byl rock před Never Mind the Bollocks. a po něm, a jasně, táhli to i Stooges, Ramones, New York Dolls, Patti Smith, Clash, Damned, Vibrators a další, ale bez téhle desky by těžko došlo k něčemu, k čemu nakonec v sedmasedmdesátém došlo a dochází v každé sněhem zapadané vesničce, kde se místní omladina k téhle desce dostane. Je geniální po hudební stránce, ale především inteligentní a provokativní texty a postava frontmana Johnnyho Rottena je tím, co mě přitahovalo, jeho projev, výraz a charisma přesně zapadající (nebo vytvářející?) onu instrumentální anarchii.

Byli to Clash, kdo mě donutil přemýšlet a tak nějak říkat, co chci. Ale byli to Sex Pistols, kteří mě dokopali k tomu, abych skutečně něco dělal, a nebyla náhoda, že první písničku s kapelou na střední, kterou jsme v malé zkušebně hráli, byla Anarchy in the U.K. Tahle deska by měla být součástí základního vzdělání.

Vojto

Never mind the bollocks som prvýkrát počul asi tak v 15tich, ale na prvé vypočutie si ma teda nezískal. Paradoxne po necelých dvoch rokoch som si v Londýne spontánne kúpil tento album. Doteraz toho neľutujem. Odvtedy je to pre mňa jeden z najvýznamnejší albumov nielen punkrockovej histórie. Či už gitarové riffy Steve Jones-a alebo Rottenov spev sa stali legendárnymi. Sex Pistols mali obrovský vplyv, nie len pre mňa, ale aj pre nasledujúce hudobné smerovanie punk-rocku.

Už úvodná Holiday in the Sun srší neuveriteľnou energiou. Nasledujúca Bodies vás určite nenechá sedieť na stoličke. A v takomto duchu sa nesie všetkých 12 piesní. Nie sú to žiadne podradné kecy o kráse a vznešenosti. Sex Pistols vyložili karty rovno na stôl. Never Mind the Bollocks je jeden veľký kopanec do prdele pre všetkých slušných chlapcov a dievčatá. A pár rokov dozadu nakopal do prdele aj mňa…
Žiadna pekná budúcnosť vás nečaká, jediný problém ste tu len vy a dobre viem o tom, že sám som lenivý buzerant. Čo viac dodávať, chcete počuť ešte niečo?!?

Danny

Když mi bylo šestnáct, otevřeli mi Sex Pistols spolu s Visacím zámkem okno do punkového světa. Svojí máničku jsem vyměnil za prudce naježené vlasy a zichérky nedbale zapíchnuté v každém kusu oblečení mi přišly jako absolutní punk, zvlášť ve škole, která subkulturám všeobecně absolutně nepřála. Poměrně brzo jsem ale začal uznávat úplně jiné kapely a dnes mi třeba daleko zásadnější přijde eponymní debut The Clash nebo první deska The Damned. I tak ale starší skupiny sjíždím většinou jen z posvátné úcty.

Never Mind The Bollocks jsem si teď po dlouhé době pustil a jasně, je to revoluční, je to syrový a obsahuje mraky nestárnoucích songů. Ukázalo to mě i dalším lidem co znám, že s kytarou v ruce můžeme vyprodávat kluby s tímhle, na dřeň odhaleným, rock’n’rollem. Jen díky tomu chceme všichni hrát na parníku na Vltavě. První akordy Anarchy In The UK dnes pozná i malé dítě. A to nemůžu pominout ikonický obal!

Dnes je ale punkrock fakt už někde jinde a prvoplánová provokace tak nefunguje, dnešní punx se k subkultuře dostanou spíš přes Green Day než přes Pistole. Už to nemá to kouzlo prvního poslechu a Rottenův zpěv je po půl hodině spíš otravný než originální. I tak se ale budu vždy téhle desce klanět a to hlavně kvůli songu Bodies.

Martin Suicide

35 let ode dne, kdy vyšla deska Never Mind The Bollocks, wooow, tak to je teda jízda. Asi nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem ji slyšel prvně, na nepopsatelný pocit, kdy se z kazeťáku rozezněly úvodní tóny Holiday In The Sun, bylo to jako úder kladivem do hlavy. Nebyl to první punk, který jsem slyšel, ale byl to v ten moment ten nejradikálnější rock, jaký jsem si dovedl představit. Časy dlouhých vlasů, Judas Priest a AC/DC byly jediným momentem pasé, nevím, kolik desek na světě tohle dokázalo či dokáže.

Jak šel čas a člověk začal objevovat celý ten, v té době magický, svět punkové muziky, Pistols zůstali někde v pozadí. Byla první půle osmdesátých let a každá další deska, kterou člověk dostal do rukou, byla jako klenot. Crass, Damned, GBH, Black Flag, Dead Kennedys, Discharge, Circle Jerks, Angry Samoans…

A list by mohl pokračovat do nekonečna. Později byli Pistols v mé post pubescentní mysli poněkud diskreditováni jako nášivková kapela na bundách buran punks a navíc upřímně, poslouchat Pistols v půli osmdesátých let už dávno v rámci punku či hardcore punku nebylo cool. Ale popravdě kdykoliv jsem si Bollocks pustil a dodnes pustím, vím, že tohle není jen další rocková deska, jejíž téměř každé slovo mám zažrané pod kůží. Je to žlutá časovaná bomba o 12 částech, plná parádních kytarových rifů a super textů, deklamovaných nedostižně spratkovsky znějícím hlasem. Steve Jones za kytarou zní jako Johnny Thunders, v té nejlepší formě a hlavně bez patetické ukňouranosti, do které Thunders čas od času upadal. Je až nepochopitelné, jak silnou desku dokázala napsat a nahrát parta sotva 20letých kluků, kteří ještě jen rok předtím nebyli nic jiného než banda ztracených lůzrů.

Pistols nevymysleli punk, nebyli ani první punk, byli ale těmi, dík kterým se punk stal punkem a dík kterým se mu dostalo mediální pozornosti, skrze kterou se následně dostal na stránky časopisů a jeho devastační efekt zapůsobil na puberťáky na celém světě. Jejich radikalismus, spratkovství  a provokatérství bylo to, co dokázalo měnit svět puberťáků, protože, co si budeme povídat, většina ostatních punk kapel, ač sebe lepších, byli jen další plus mínus normální rockové kapely. Díky šokovému efektu, který Sex Pistols dokázali spojit se skvělou muzikou, se infekce punku během chvíle rozšířila po celém světě. Dík Sex Pistols se tisíce pubescentů chopilo kytar a začalo produkovat svou vlastní variaci punku a následně si ho i sami vydávat. Byl to i úsvit rockové DIY scény.

A popravdě, když dnes s odstupem odhlédnu od všeho toho balastu nabaleného na kapelu později a od všech klišé a předsudků, zbyde jediné – skvělá a nadčasová rocková nahrávka, v roce 2012 naprosto stejně svěží jako v roce 1977. A v hlavě mi stále rezonuje „…I don’t wanna holiday in the sun, I wanna go to the new belsen, I wanna see some history ‚cause now i got a reasonable economy…“

Hurvy

Legendární skupina Sex Pistols šla vždycky tak nějak mimo mě. Ano, samozřejmě, že jsem znal jejich dvě nejslavnější skladby God Save The Queen a Anarchy In The U.K., ale to bylo tak vše. Na Sex Pistols mi totiž vždycky vadila ta obrovská snaha šokovat za každou cenu. Dneska vlastně slyším jejich jedinou desku Never Mind the Bollocks, která letos oslavila třicetpět roků od svého prvního vydání, poprvé celou. Bohužel se nedostavilo to, co jsem měl u alba London Calling, kterému jsem taky velice dlouho přicházel na chuť. Deska od Pistolí má pro mě pořád jen ty dva hity, na kterých vyrostl snad každý, ale to je vše. Chápu, že hodně lidí bude říkat, tato deska je kultovní a Sex Pistols zažehli punkový boom ve Velké Británii. Na můj vkus je tam ale velice málo Oi! ;-)

Jirka K.

Horký letní večer, rok 2004. Na hlavě mám zperoxidovaný blonďatý číro, ačkoliv jsem tenkrát sjížděl někdy až vražedné kombinace, v trochu jiných žánrech. Tehdy jako čtrnáctiletý nýmand baštim máminu večeři a v televizi jako pozadí běží dokument o “populární hudbě“. Pojednával o kapelách, které se uměly správně prodat trhu. Nevím už, jak se to jmenovalo, nicméně v jeden okamžik skončila pětiminutovka o švédský čtyřce ABBA a z televizního chrámu se začla ozývat ostrá kytara Stevea Jonese z úvodu písničky Anarchy In The U.K. V tu chvíli bylo vymalováno!

Odprostil jsem zrak od již studené stravy a dodneška si nevybavím písničku, která by mě tak rychle pohltila. A to se jednalo čistě jen o hudbu, o kapele samotné jsem v podstatě nic nevěděl. Ale když jsem pozoroval zkrouceného Johnnyho Rottena za mikrofonem, tak nějak jsem věděl, že je to ono. Nezapomenutelný okamžik. Vycházela z toho nádherná drzost a spratkovitost, což mě, jakožto 14letého nýmanda samozřejmě učarovalo. Po pětiminutovce Sex Pistols v dokumentu začala nějaká další obskurnost. To už jsem ale nebyl přítomen, nýbrž jsem se vyskytoval u počítače a v době, kdy začínaly tak maximálně Torrenty, jsem hledal Sex Pistols.

Předchozí řádky musí jen potvrdit holý fakt, že tahle deska se žlutým obalem neodmyslitelně patří k začátkům snad všech, kdo zabrouzdali do žánru punk-rocku a podobným. Navíc po všech těch letech se stále prodává a právem patří do klenotnice celé rockové historie! Sex Pistols ve své době dokázali velmi slušně nakrknout celou konzervativní Británii a v podstatě širokou veřejnost vůbec! Po Sex Pistols už si nevybavuju žádnou kapelu, která by dokázala vytvořit větší mediální humbuk. Muzika v té době zcela jistě potřebovala něco takového jako sůl! A krom parádních písniček, to byla hlavně kapela silných osobnosti s velikým charisma. To podle mě je hlavní aspekt, co tu kapelu dělalo tak silnou. Samozřejmě, že na připomínkách typu: „uměle vytvořená kapela“ něco bude, ale považuji to za silně nepodstatné. Bůhví, jaká by byla realita bez jejich slavného managementu. Všechno je vždy tak, jak má být!

Když opominu jasný hymny Anarchy a God Save The Queen, tak jsou pro mě skoro všechny písničky na NTB hitovky. Jako vatu bych nazval snad jen kousky Liar a New York (která byla rýpnutím do americké scény kolem New York Dolls a Johnny Thunders na ni odpověděl písní London Boys na svém solo albu So Alone). Kytarové riffy jsou jinak všude naprosto silné a samotný zvuk kytary zcela syrový a drzý, což krásně ladí s celkovou image kapely. Basovou linku obstaral také Steve Jones, jelikož Sid Vicious, největší modelka pop music, toho v té době nebyl schopen. Je také zajímavé zmínit, že původní basista Glen Matlock, autor mnoha písní Pistols, dnes hraje ve znovuobnovených The Faces spolu s Ronnie Woodem, nejvíce známým z Rolling Stones. Bubeníka Paula Cooka krom bezchybných bicích považuji za tajný pěvecký klenot (píseň Silly Thing na Great Rock’n’roll Swindle). No a nakonec hlavní postava kapely, Johnny Rotten, skvělý frontman, výjimečná osobnost se skvělým drzým hláskem. Podobným stylem působí i jeho texty na tomhle albu. Zcela poprávu patří NTB mezi nejdůležitější desky hudby vůbec!

Helmut

Never Mind The Bollocks je název pro něco, co určitě v celým světě rozpoutalo nečekanou vlnu nečeho, co tu dosud nebylo. Novej hudební žánr punk rock potřeboval vzniknout s nějakou takovouhle bombou. Bez Sex Pistols by to možná bylo o několik let později a punk by nejspíš nebyl tam, kde je teď. Jsou to spekulace a teorie, který už ale nyní nemusíme řešit. Album Never Mind The Bollocks vnímám jako prvotinu toho všeho, co dnes poslouchám a mám rád. Nakonec stejně ale tenhle otřelej nápis vídáte i dnes na různejch trendy rebelskejch hadrech, stejně jako loga Ramones nebo Misfits.