Nejlepší desky roku 1978 podle redakce Kids And Heroes

Konec sedmdesátých let je pro punkovou muziku nejzásadnějším obdobím, ve kterém každá další kapela, která vznikla díky důkazu, že hudba není jen výsadou nadpozemských bytostí, přinesla spoustu originality. Pro mě v tomhle směru vyniká jediná deska punkerů The Rezillos ze skotského Edinburghu. Album Can’t Stand The Rezillos je jasnou inspirací pro pozdější space-punkové kapely, jako Epoxies nebo The Phenomenauts, stejně jako je díky dívčímu vokálu pomyslným pojítkem mezi šedesátkovým rock’n’rollem a třeba Detroit Cobras. Rezillos nevybočují ani z tehdejšího trendu pěkně zprasených coverů, takže na albu najdeme I Like It od Gerry And The Peacemakers a Somebody’s Gonna Get Their Head Kicked In Tonight od Fleetwood Mac. V roce 1978 vyšel i sedmipalec Destination Venus, který je naprostým vrcholem tvorby The Rezillos. Jejich letošní re-unionové album Zero totiž o veškeré kouzlo prakticky přišlo.

Tohle je bizarnost a také povinnost. Kapela proslavená především ujetým hitem Whip It!, ve kterém rány biče lítají častěji než v dobře zaběhlém salonu nevšedních služeb. Pětice intelektuálů s červenými klobouky na hlavě na sebe však upozornila již o něco dříve, a to svojí debutovou deskou, vydanou v roce 1978. Taktovky se ujal Brian Eno, známý svou spoluprací třeba s Roxy Music, Talking Heads nebo Davidem Bowiem. Většina alba tak vznikla v Kolíně za asistence posledního jmenovaného, který se o Devo vyslovil jako o „kapele budoucnosti“. Obal desky upoutá hned na první pohled svou barevností a infantilním vzhledem. O jejím obsahu může částečně napovědět i její název, který vychází z novely The Island of Doctor Moreau od britského autora sci-fi H. G. Wellse. Ano, při poslechu alba se místy může zdát, že zvuky vycházející ze syntetizátorů v kombinaci s kytarami dorazily z jiné planety. Už v prvním songu Uncontrollable Urge se spustí lavina neotřelých a nepředvídatelných riffů, provázených nezaměnitelným vokálem zpěváka Marka Mothersbaugha, které provázejí celým albem. Nejznámější skladby Mongoloid, Gut Feeling či singl Jocko Homo zajistily početnou základnu příznivců kapele, která je přes pětiletou přestávku aktivní dodnes. Devoluce!

Vybrat nejlepší album ’78 bylo pro mě ze začátku dost obtížné, The Clash vydávají svou druhou desku, Ramones dokonce už čtvrtou, punk se rozjíždí naplno a vzniká tak mnoho skvělých kapel. Jako první taková kapela, která mi přišla na mysl, byli belgičtí The Kids se svým prvním energetickým stejnojmenným albem. Ty jsem ale brzy dala stranou, když jsem si vzpomněla na Slaughter & The Dogs, kteří také vydali debut s názvem Do It Dog Style a s úžasně agresivním obalem. Je to ten typ alba, na kterém vás každá písnička dostane. Za úplné špičky považuji písně I’m mad a We don’t care. Kapela pochází z Manchesteru a má typický streetový zvuk ve stylu punk 77, nechybí trochu šílenosti a desku doplňují zajímavé covery písní například I’m Waiting For The Man původně od Velvet Underground. Ačkoliv kapela v budoucnu trochu přitvrdila a změnila zvuk, tahle deska bude vždycky patřit mezi mé oblíbené a rozhodně stojí za poslech.

Listoval jsem si v kalendáriu osmasedmdesátýho a nepotřeboval jsem ani zbla pomoc Saskie Burešové, abych zvolil první sólový album Johnnyho Thunderse. Rok poté, co Heartbreakers vydali svůj debut, se již jejich lídr Johnny Thunders prezentoval se svou první sólovou deskou. Uslyšíte jeho typicky hutnou elektrickou kytaru se špetkou reverbu, ale na rozdíl od syrových Heartbreakers už je zde slyšet trend, kterým se Johnny prezentoval i v následujících letech. Naprosto syrovej a mrazivej rock’n‘roll se střídá s citlivější, pomalejší či akustickou podobou písní. Naprosto nádherná Memory, rýpnutí v podobě London Boys, depresivní So Alone (vyšla až na reedici) či covery jako Pipeline nebo Subway Train od New York Dolls vytváří výtečnej koktejl. Na desce hostuje doslova all-star team a je to jedna z věcí, kterou sjedu od začátku až do konce. Není to zřejmě deska pro každého, nicméně jak říkal sám mistr: „Buď mě milujou, nebo nenávidí.‘‘

„Yes, that’s right, punk is dead, it’s just another cheap product for the customers head.“ První co se mi vybaví ve spojení punku s rokem 1978. Byl to rok, kdy ve své podstatě skonala první generace punkového boomu a zároveň se začínala rodit vlna následovníků a to po celém světě. Dík deskám a koncertům v kombinaci s publicitou mnohdy bulvárního rázu se nákaza punku rozlezla téměř všude a z agónie vyrůstá nový život. Rok 1978 je rokem pohřbu prvního punkového boomu, ale také rokem nula pro záležitosti na něj navazující, pro hardcore, Oi! i post-punk. Punk zburanštěl a zhloupl stejně jako na druhé straně spektra zintelektuálštěl. Na svém hrobě zažívá proces diverzifikace, dělení a rašení nových výhonků na mrtvém pařezu. Zatímco punk v Londýně přestává být zajímavý, jiné kouty světa mu vdechují nový život.

V Kalifornii, kde skončila divoká cesta Pistols, vznikají EP Middle Class, Germs, Flesh Eaters, singly na Dangerhouse (Weirdos, X, Bags, Deadbeats, Alley Cats, Black Randy) a What Records?, startuje i Posh Boy Records (F-Word!). Ze stejné scény vzešlí The Dickies válcují trhy na druhé straně oceánu s nedostižně chytlavým You Drive Me Ape. Bomp! svými singly mapuje vznikající boom power popu (20/20, Romantics, Permanent Wave, Poppees, Shoes…). Nuns mě navěky okouzlují svým Decadent Jew. Devo ze středozápadu jsou se svou nonkonformitou hudebním zjevením číslo jedna. Ramones vydávají jednu ze svých nejlepších desek. Radio Birdman v Austrálii produkují jeden z nejgeniálnějších kusů vinylu v rockové historii, ale Austrálie roku 1978 to jsou i Victims, Rocks nebo Chosen Few. Belgičtí The Kids vydávají jednu z nejlepších punkových desek všech dob, plnou energie, politické vzpoury a čirého rocknrollu. V sousedním Holandsku vydávají neméně skvělá alba Ivy Green a Panic. Parádní LP kapely Pack má značku Made in West Germany. Z Kanady přichází fenomenální LP Diodes, první singly DOA, Pointed Sticks a Fogotten Rebels, kteří na svém prvním EP křičí I Wanna Be A Nazi. Švédsko prezentují první singly Ebba Grön a Rude Kids. Eppu Normaali vydávají krom prvního alba i singl s nadčasovým hitem na první dobrou Jee Jee. Dík jugoslávským Prljavo Kazaliště a Pankrti vychází první punkové desky ve východním socialistickém bloku a nutno podotknout, že obě nakopávají zadek převážné většině přeceňovaných západních produktů. A co ta slavná Británie? Clash jsou odpískaní, Pistols a Damned rozpadlí, Buzzcocks krom pár singlových hitů průměrní (ovšem v songu You Tear Me Up definují bubenické tempo o dekády později nazvané d-beat), Sham 69 nasmrádají skinheadstvím a velké desky postrádají sílu popěvků singlových počinů.

Ovšem ke slovu se dostávají ti, co nestihli vydat velkou desku včas, nebo vznikli příliš pozdě na to stihnout rok 77. Skvělé a nedoceněné LP vychází Generation X, X-Ray Spex vydávají své jediné album, Wire vypouští nadčasovou Chairs Missing, Siouxie se konečně dohrabali k prvnímu LP, to je sice již jen stínem jejich punkové minulosti, ale rázně ukazuje směr do nových končin. Ovšem LP Do It Dog Style od Slaughter And The Dogs dle mého patří k posledním perlám první vlny britského punku. The Outsiders vydávají své druhé a geniální LP Close Up a patří k těm, kdož vydali zajímavá alba, jež byla však příliš zpožděná na to, aby se svezla na trendu, což stejnou měrou platí o The Killers, The Depressions, Billy Karloff Band nebo Suburban Studs. A pak je tu asi pro pozdější směřování subkultury nejzásadnější deska roku Crass Feeding Of The 5000 s geniální estetikou, radikálními postoji a vyzněním, jaké v podstatě proměnilo punk od základu, se zvláštně intenzivními minimalisticky strukturovanými písněmi, doplněnými o ducha radikalismu, jenž čiší z každého slova textů i úderu do rytmičáku. Jo a PiL nahráli svou jedinou pro mě poslouchatelnou skladbu. A mezitím za železnou oponou v normalizovaném Československu slizák Jirka Korn haleká v rádiu: „Můj dědeček mě učívával jódlovat.“

Výčet všeho zajímavého, co se urodilo v punku, už shrnuli kolegové, já se proto pustím do jiných vod. Milovaní i nenávidění Queen se v roce 78 vytasili se sedmou studiovkou za osm let fungování. Album nazvané podle žánru, se kterým nahrávka nemá pranic společného, bylo přijímáno rozporuplně. Novinka už nebyla tolik hymnická a zdálo se, že není kompaktní. Když se vám v kapele sejdou čtyři silné osobnosti, čtyři silní skladatelé, nemusí to být vždycky výhra. I když třeba Taylorova Fun It vůbec poprvé otevřela Queenům dveře do disco světa, pravdou je, že valnou většinu nejúspěšnějších skladeb z alba složil Mercury, vlastně všechny singly kromě Fat Bottomed Girls, která pochází z pera Briana Maye. A právě za kousky jako Mustapha, Jealousy nebo Don’t Stop Me Now si tady zaslouží být.

I když se nám někteří kulturní publicisté snaží v poslední době namluvit opak, hudba se nikdy nemůže vnímat samostatně, bez kontextu. Jazz možná není nejlepší album v diskografii Queen, ale okolnosti jeho vydání legendární jsou. Zvlášť o „pre-launch“ party se mluví dodnes. Pěti stovkám hostů tehdy dělali společnost liliputi servírující kokain přímo z táců na svých hlavách, dívky dovádějící v bambusových klecích zavěšených na stropě, nahé zápasnice v bahně, polykači ohňů, africké zulu tanečnice, jednokolkaři a hale vévodila nahá modelka servírovaná na obrovském podnosu. Rozruch vyvolalo i samotné vydání desky, respektive singlu Bicycle Race/Fat Bottomed Girls. Ten vycházel s plakátem nahých holek na kolech a jednu z nich měl na obálce, což kapele přineslo nařčení ze sexismu a nějakou tu cenzuru, stejně jako videoklip, který nahé cyklistky natáčely. To, že redaktor časopisu Rolling Stone Dave Marsh, mimochodem dodnes člen komise Rock and Roll Hall of Fame, označil kapelu v recenzi za fašistickou, už byla jen třešnička na tomhle groteskním dortu.

Británia roku 1978 je pesimistickou krajinou, rozbroje na uliciach, drogy a poflakujúca sa mládež. Hudobný priemysel sa ocitol obrátený naruby, punk nakopol rockové gule do poriadne sychravého rána a odteraz už nič nebude rovnaké. Sex Pistols sú vo všetkých médiách ako nejaká punková „děvka“, ale The Clash znejú v garáži londýnskeho Camden Town, oveľa jednoznačnejšie a uveriteľnejšie. Partička okolo Strummera vytiahla prvé tromfy už na debutovom albume minulý rok, ale vydavateľ CBS Records chce niečo učesané a menej surové ako prvotina. Give ‘Em Enough Rope tak otvára melodická Safe European Home, ktorá nakopáva európsku pohodlnosť a je znamením v akom duchu sa album bude vyvíjať – ostré texty v učesanejšom prevedení mladých punkrockerov. The Clash už cítia, že aj prvky reggae, world music a rock’n’roll ich ovplyvňujú, ale ešte si ich úplne nevedia predstaviť na Give ‘Em Enough Rope, odkladajú si ich na budúci rok v znamení volania Londýna…

Nejlepším albem roku 1978 je pro mě osobně zářez Parallel Lines od Blondie. Tento výběr jsem učinil poté, co jsem přemohl touhu vybrat nějaké tvrdší album od charakterističtější kapely. Ale Blondie k nám přece také neodmyslitelně patří. Debbie Harry a její banda nikdy nebyla na škatulkování a to se mi na nich líbí – disco punk, new wave, power pop, alternative bla bla… Blondie jsou nezařaditelní, je to úkaz v rámci scény a součástí tváře této kapely je i slavné album Parallel Lines. Zatímco ke konci sedmdesátých let se punková scéna rozjížděla naplno a přitvrzovala, Blondie se drželi svého zvuku, na album dostali i hitové covery (Hanging On The Telephone od The Nerves a I’m Gonna Love You Too od Buddy Hollyho) a nasázeli songy jako One Way Or Another, Picture This, Fade Away And Radiate nebo profláklou Sunday Girl a často coverovanou bombu Heart Of Glass, ze kterých se časem staly klasiky.