Neblahým sportem k trvalé Radioactivitě. Dirtnap party na strahovských kolejích
Je 1. září a upomínka v telefonu na koncert babího léta bubnuje do rytmu turba čtyřválce, který v plném nasazení kličkuje mezi škodovkami a dopravními kužely po D5.
Náš kočí snad překonal rychlost myšlenky a na strahovském kopci jsme ještě před dvacátou hodinou. U schodiště 007 už z dálky registrujeme známé hlasy. Trošku se nám ulevilo. Asi to stihneme. Banán jako vždy s doširoka roztaženým úsměvem nás přivítá a M5 s třetí kuželkou v ruce zjišťuje, kdo z nás dvou, nově příchozích, je ještě střízlivej. Tak to vypadá dobře, je 20:15 a kapely teprve přistavují dodávku blíž k vchodu a snášejí věci. Dřív než stačím dokouřit cigáro, který jsem si s příjezdem multivanu zapálil, kapela už zvučí. Tak dnes to bude fofr.
A taky že jo. Bad Sports, trojice Texasanů z Dentonu a z Austinu, která šlape garážovýmu punkrocku na krk už od roku 2007, chvilku před půl devátou večerní začíná svůj set přímočarejma peckama, který znějí, jako by sis LP Ramones pustil na 33⅓ otáček. Jejich půlhodinový set odsejpá, žádný zbytečný kecy mezi songy. Příjemně polo plná Sedma se začíná vlnit a mocně pokyvovat řka šedesáti hlavami. Pecka za peckou, většinou z posledních dvou desek, před před loňské Bras a letošní novinky Living With Secrets. Tak, jak Georg, Dan a Or znenadání začali, tak i svou show uťali. Zmizeli v zákulisí, aby se basák Dan a bicman Georg, za pár okamžiků objevili v následující kapele. Společně s dvojicí RnR bardů.
Dřív než jsem si stačil koupit další drink, už slyším známé tóny z kytary Jeffa Burka, matadora z legendárních punk RnR kavalírů The Marked Man. Jedna z nejatraktivnějších „nových“ akvizic ze značky Dirtnap za posledních pár let rozjíždí svoji káru vstříc rozjuchané sklepní kóji na strahovské koleji s číslem sedm. Totální nasazení, přímočará upřímnost a bezprostřednost. Song za songem, tak intenzivně, že ani nestíhám vnímat, že pět songů nasolili tak, že v nich nebyla ani patrná pauza. Jejich melancho-rodeo se točí v neutuchajícím tempu. Z bubeníka lítají kusy DNA na všechny strany, lidi už se nekontrolovatelně svíjejí napříč parketem a Jeff je jak hypnotizér. Kluci během hodinky posílají songy napříč jejich diskografií, která čítá eponymní desku z roku 2013 a loňskou Sillent Kill. Other Life, Sickness, Allright, Battered, Not Here. Zahrají snad všechno, co jsem kdy od Radioactivity slyšel.
Už to vypadá, že jim dochází šťáva. Čas se pomalu naplňuje. V duchu si říkám: Jestli mi nezahrajete ty moje nejoblíbenější, World of Pleasure a Pretty Girl, tak si tu vaši druhou platnu snad ani nekoupím. „Last two songs,“ zahlásí frontman, který na první pohled vypadal, že do klubu přijel na sanitaci trubek. Nažer se, nenasyto. Jako by mně ti borcí viděli až do žaludku. Ťuk, ťuk, ťuk. World of Pleasure. Okamžitě začnu poskakovat jako hopík a vyřvávat text songu, který mě jako první přesvědčil, že je tahle kapela výjimečná a že tenhle koncert prostě musím vidět. Než si stačím uvědomit, že song je za námi, rozeznívá se kytarový rif, který mi vhání slzy do očí. Pretty Girl. Máte mě, vy bastardi. Nekontrolovatelně se kymácím ze strany na stranu. Miluju to.
Konec. Všichni propocený na kost se distingovaně odebírají k merchi nebo na bar. Já kupuju desku Sillent Kill. Nasedáme k Mírovi do dodávky. Moc ani po cestě nemluvíme. Nic v autě nehraje. Jenom se uspokojeně uculujeme a necháme ten zážitek doznívat v hlavách.
Suma sumárum. Koncert na poslední chvíli. Nezakouřená Sedma, kde si nikdo nedovolil zapálit. Zase a opět nejlepší zvuk, jaký se v tom prostoru dá udělat. A setkání s lidma a muzikou, které vás zahřeje víc než kontušovka a nebo jégrovky. Letos zatím nejlepší klubovka.
