Abych pravdu řekl, těžko se píše o něčem, co už je dávno pryč. Zůstaly vzpomínky na tříměsíční úlet ve stanu, tak, jako když se ráno probudíš ze sna a snažíš se vybavit, o čem vlastně byl. Ale asi by bylo dobré anglickou anabázi nějak ukončit.
S koncem srpna se farma pomalu vylidňuje. Studenti se vrací domů užít si zbytek prázdnin, přeživší se stěhují do karavanů a náš kemp pomalu zeje prázdnotou. Mezi udusanou trávou po stanech a prázdnými karavany zpívá meluzína. V tomhle bezčasí může člověk začít věřit na poltergeisty, to když se krade v karavanech, podivně, že zmizí jen část peněz a mobily jsou poschovávané pod gaučem.
Rozlížím se po stanu a marně vzpomínám na červencovou pohodu, kdy jsem chodil po městě bos a připadal si jako šťastnej hipík – nepotřeboval jsem nic, sbíral jsem si rostlinky a večer usínal zkouřenej pod mraky, které na obloze vytvářely každou sekundou nádherné mozaiky. Cpal jsem se burgery, mohl si koupit, co se mi zachtělo a přitom ještě něco ušetřit. Teď se dívám kolem sebe – rozházené hadry, smrad, špína, hmyz, plachta polepená a počmáraná, vchod pospojovaný špendlíky a izolepou. To není žádnej fesťák, já v tomhle kurva bydlím.
Teď nás budí každé ráno supervizor a žene nás ze stanu, kde se celou noc klepeme zimou, do deště a ještě větší kosy. Zmrzlýma rukama sbírat fazole je očistec. Chodí nás na pole jen pár, když dojde tabák, není lehké sehnat jiný. Výměnný obchod tak nějak ustal. Šňupeme laciný speed, abychom vůbec něco vydělali. Klasa robotnicza z európy wschodnej.
[youtube id=“zTErRGm23i8″ width=“620″ height=“360″]Po dvou měsících ve Worcesteru jsem si zlepšil angličtinu neskutečným způsobem. Umím říct: „Csesc, Tomek znowu najebany? Zajebista fazole, chujowy groszek. Salam alejkum.“ Poslední mohykáni, kteří s námi zůstali ve stanech, jsou dva nejmíň padesátiletí Poláci. Jsou pro nás nadějí a vzorem – když tihle oldskůleři zvládají hodiny v zimě na kolenou a po odpoledni bloumat ve městě, musíme to zvládnout taky.
Na hrachu nás na váze komanduje Inga, starší Litevka, která mluví zvláštní směsí polštiny a slovenštiny. Říká se, že je to bývalá boxerka, která musela utéct ze země, protože pochroumala fasádu chlápkovi, který obtěžoval její dceru. Teď váží hrách s hodinovou mzdou, její manžel vede skupinu hodinovkářů, kteří mají jistých sedmdesát liber denně, ale dřou se při údržbě areálu, vytrhávání sticků a drátů z polí, práci ve skleníku nebo sekání trávy. Je milá, ale nenechá si líbit naše čím dál častější absence v práci.
Ještě míň se líbíme Šárce. Postava, která prostupuje všedními životy všech farmářů, Češka, která žije uprostřed špinavého dělnického města jako včelí královna s nejspíš mírně nacionalistickým Anglánem. Zapadá do teorie, že většina lidí ve vedení jsou uprchlíci nebo bývalí feťáci na detoxu. Je tlustá a rudá v obličeji, ale ani to ji nebrání procházet se po poli jako modelka na molu a důležitě telefonovat angličtinou s příšerným českým přízvukem. Umí být milá a férová, ale nikdy nikdo neví, co od ní čekat. Je schopná všechny seřvat, a za pět minut se jako starostlivá maminka vyptávat, jestli náhodou nemáme nějaký pletky zrovna s touhle holkou.
Vypadá trochu jako Bartošová a opilej Zdarman za ni často vyráží s křikem: „Bárty, dej mi nějaký prémie.“ Její manžel Martin ráno vozí malým minibusem farmáře na pole. Často zůstanu sám jako poslední a on s úsměvem, že mám vstávat dřív, mi dá (opravdu nechtěný) den volna. Žeru pak cibuli z pole, hledám ve městě boxy s prošlým jídlem ze supermarketů nebo plánuju výpravu do čokoládovny nad farmou. Každé ráno mi pak Martin tleská, že jsem to zvládnul.
Ale jsou momenty, kdy si Anglii užíváme. Ať už jde o rozmazlené náctileté fracky v knihovně, kteří zjistí, že jsme Češi a začnou hulákat z google překladače fráze jako „smím prosit“ s vtipnou výslovností. Před knihovnou se vůbec střetávají všednost anglického maloměsta a přistěhovalci. Tak se občas stane, že prosím o zapalovač Anglána, který nadává, že v knihovně není v celém patře jediný Angličan, že to není fokin Poland a že jeho země se řítí do sraček, protože je tu víc fokin imigrants než místních. A má celkem recht – mezi mé známé patří divnej Portugalec, kterej celý dny jezdí na kole sem tam a prodává trávu, španělští studenti, slovenští houmlesáci a Ind, který prodává v Costcutteru.
Pochází z Bombaje a studuje filmařinu, natočil třeba krátký thriller, kde se neobjeví jediná postava. Studuje pod pultem během čtrnáctihodinovbých směn ve večerce, kam chodíme pro polský chleba. Někdy mi připadá, že umí anglicky líp než Angličani, ale přesto do obchodu občas vrazí ožralý zrzoun, který mu hází mince do ksichtu a fluše na něj jako na přistěhovaleckou špínu.
Podzim jako by udeřil s půlkou září – na zemi se válí spadané listí a mezi domy se zase povaluje všudypřítomná mlha. V té mlze a chladu hrají po zavíračce Angláni před knihovnou fotbal. Důchodci, postižení kluci a jejich ošetřovatelé kopou do míče, místo branek mají oblečení, hulákají a my se Zdarmanem k tomu chlastáme cider z petky a povídáme si s Indem. Najednou k nám vtrhnou nalití teenageři, podají nám flašku vodky a potom ji hodí mezi fotbalisty. Sklo se tříští a já si uvědomuju, že někdy jsem se jako militantní nihilista choval strašně hloupě.
Během místního festivalu jsme se dostali do reggae klubu. Těžkej androš, kde bílí i černí dredaři tancují v takové prastaré tělocvičně na moderní reggae, nechají nás chlastat rum uvnitř, aby neměli problémy s policí, a kolem půlnoci se na pódiu objevuje plešatý chlap (vypadá jako matka představená z Trainspottingu) s basovkou, DJ pouští beaty a desítka lidí náhodně jamuje na djembe, zatímco zbytek lidí tancuje jako na dnb párty. Kromě toho jsem se znovu utvrdil v tom, že klubová scéna v Anglii je úžasná. Na pódium vylezou čtyřicátníci, kteří by mohli pracovat v bance nebo prodávat uzeniny, a spustí psychedelický nářez, jaký by u nás zvedal lidi ze židlí. Nebo taky ne, protože u nás je většině lidí nějaká nová muzika jedno.
Mejdany během festivalu se občas vymkly z rukou, a tak potkávám ležícího Zdarmana na cestě domů, zatímco Bauch leží někde o ulici dál. V neděli jdeme na pole a dostáváme vyhazov. Šárka na náš řve, že nemůžeme ignorovat pravidla a že nás má dost. Bauch celou noc smažil a s očima jako žárovky ji prosí, že to nemůže, že nemáme ani penny a že jsme v hajzlu.
Můžeme zůstat ještě týden, ale boj s alkoholismem a depresí je těžký. Vyděláváme dost, ale platit za karavan třicet liber týdně dává dohromady čtyři tácy z celkem nepěkný bydlení. Pronajmout si share house nepřichází v úvahu, a tak plánujeme útěk do Španělska. Tam je teplo a můžeme chrápat na pláži.
Se Zdarmanem si každý večer dáváme pěstí, protože mu v opilosti přepíná a uráží všechny okolo způsobem, jaký bolí. Válí se na mostě uprostřed města, snažím se ho zvednout, aby ho někdo neokrad nebo aby neumrznul, ale místo toho do sebe kopeme, protože jsem pozérská buzna v bílých gumákách. Ráno se tomu vždycky smějeme, co nám taky zbejvá, když už i Bauch se odstěhoval na karavan, kde impreza nikdy nekončí, kde se žije v rytmu 140 bpm a ze dveří se neustále valí dým.
Jednoho rána mám té zimy dost. Nikam, nevstávám. Zdarman očividně taky ne. Po poledni na nás troubí Martin. Máme se vystěhovat. Beru výplatu sto liber, pálím stan i nepotřebné potraviny, desatero šampónů a další kosmetiku, která se tu zůstala po odjíždějících studentech.
Můžeme čekat týden na to, jestli vyjde jít na polský squat v Bristolu. Můžeme jet domů stopem nebo hledat práci a mrznout jako houmlesáci. Přemýšlím nad tím, že bych si prohlídnul Bruggy nebo Amsterdam, dostopoval a ušetřil nějaký prachy. Prozatím vyrážím do Londýna sám.
Tam bydlím na Victoria Coach Station jako Tom Hanks v Terminálu. Nakonec utratím ve Student Agency všechno za přímou cestu do Prahy. Před Green Line potkávám Zdarmana, pijeme poslední hnusnej cider, pálíme vajgly a nasedáme na dlouho, nudnou a hladovou cestu domů.
V Praze vystupujeme a měníme patnáct korun na krabicák. Na každém visí předvolební plakáty a připadá mi divný, že lidi mluví česky. Připadá mi divný, že davy jsou tak šedivý. Ale jsem rád, že jsem to přežil. Když se teď dívám na fotky z farmy od lidí, kteří tam ještě pořád jsou, vypadají, jako by obrostli mechem. A přeju jim hodně trpělivosti. Respekt, já bych to už delší dobu nevydržel.
