Stojím v Londýně někde na předmestí. Snažím se porozumět automatu na metro, a pak frčím overgroundem až do centra. Vyvalím se na Victoria station a pozoruju cvrkot – turisti, přistěhovalci, London city boys. Neuveřitelnej mumraj.
Ale jsem na tom stejně jako před dvěma lety. Naprosto švorc v Londýně mezi rozjařenými opilci a omladinou sjetou éčkem. Nakupuju nejlevnější cider a chleba, zleju se na lavičce pod London Eye a čumim na parník s rozjetým mejdanem. Jednou se sem vrátím s nějakou škvárou, tohle je vopruz.
Usínám na lavičce, a pak rozklepaný zimou mířím zpátky na Victoria Coach Station, kde se vyspím rozlámaný na kovových lavičkách mezi turisty čekajícími na ranní autobusy a černými bezdomovci, kterým hraje z malého tranzistoru It Must Be Love od Madness.
Dál už cestuju rychle. Teleportem (spící v Megabusu) se dostanu do Birminghamu, tam se chvilku poflakuju a utrácím poslední peníze za vlak do Worcesteru. Snažím se neusnout a nepřejet konečnou stanici. Anglická železnice je čistá, tichá a rychlá. Nebe a dudy oproti českým prokopaným, rozervaným a drncajícím vlakům, ale ceny jsou úplně někde jinde a kdoví, možná je lepší dělat brajgl a chlastat v českým kupé, než si vézt prdel sterilní vyvoněnou soupravou.
Vystupuju na Foregate Street, je krásně a mě zasáhnou tisíce vzpomínek mezi voči.
Mám strach. V kapse libru a půl a žádnou jistotu toho, že se za pár hodin nepřipojim k obejdům, kteří jedou mantra „some change please“ před nádražím.
Zpocený, rudý a špinavý dovalím do kempu. Cestu si pamatuju, už jsem tu byl, a kromě koní v ohradě se nic moc nezměnilo. Klepu na caravan žensky, která tomu tady šéfuje. Dostanu vyjebáno, že ruším odpoledni siestu.
„A, vás si pamatuju, vy jste tu dělali bordel, že jo?“
Hrkne ve mně při vzpomínce na zdrhání z pole, večery ve městě během místního festivalu, gauč, který jsme si tehdy donesli z města během srpnových nepokojů a nakonec ho poslední den zapálili.
Ale je to dobrý, můžu si postavit stan, oddechnout si a potom si prohlížet farmu.
Bydlím v kempu u rybníčku, který funguje jako zvlažovací nádrž a stoka zároveň. Všude kolem pole, fazole, hrách, brokolice, všecka zelenina, na kterou si člověk vzpomene. Kemp oploceny nízkým ostnatým drátem, který farmáři překračuji přes plastové bedny, do kterých se přes den sbírá. Téhle části se říká Karanténa. Prochází tudy celá farma na cestě do Costcutteru, nejbližší off-license večerky, a je vidět jen ostnatý drát, stany, pár karavanů a bordel. Vtip je v tom, že tohle je vidět odevšad, jenže Karanténa je nejdál, a tak je to pro zbytek farmy největší špína.
Přes největší dopravní uzel – močku, která se překračuje přes betonové šutry, toiky a odpaďák, vede cesta do karavanové čtvrti. Za karavany se platí 25 liber, za ty s elektrikou něco kolem třiceti. Jsou tam sprchy, které vypadají jako v Osvětimi a pumpa s pitnou vodou, která smrdí hrachem.
Kolem dalších nádrží, v nichž kvákají a syčí husy, kachny a labutě, vede cesta do centra, Beverly Hills. Tam jsou dvě kuchyňky, elektrické zásuvky, o něco lepší sprchy (tam teče studená, v horším případě nechutně horká a v nejhorším vůbec žádná voda), další karavany. Poslední čtvrtí je stanové městečko na opačném konci u další nádrže s vodou a úplně vzadu u malého lesíka ohniště, kde se schází farmáři na hromadné kalby.
Nad farmou čokoládovna, kde se občas v noci dají naíit nepovedené muffiny a zákusky. Bez peněz by se tu dalo v létě přežít, přinejhorším nasbírat zeleninu na poli nebo ostružiny z křoví rostoucích všude kolem, a chrápat v polích okolo.
První, co dělám, je, že se rychle seznamuju s nejbližšími sousedy a prosím je, aby mě ráno vzbudili, protože zrovna na budík jsem při odjezdu nemyslel.
Farma je útočiště zvláštních lidí. Ti, kteří utekli před pokutami nebo vězením. Bezdomovci, kteří nechtěli být bezdomovci. Vykroucení bývalí i současní feťáci. Ti, kteří nesehnali práci nebo se jim vyplatí makat na poli víc než dělat někde ve fabrice. Jsou tu student na prázdninách a letních brigádách v zahraničí. Hodně Slezanů, pár Moraváků a Čechů. Slováci. Poláci, často s celými rodinami, dokonce i dost staří. Pár Litevců. Kurdovů, kteří jsou šikovní a sbírají neskutečně rychle. Na poli potkáte pár dalších Arabů, nějaké nonstop drbající housewives a Francouze na prázdninách.
Vstávám v šest, za chůze se oblékám, balím svačinu a empétrojku. Dojdu si pro vodu ke kohoutku, namažu si chleba marmeládou, nacpu se do drkotajícího minibusu s těžko zavíratalnejma dveřma a za deset minut už beru do ruky plastový trays. Sladký hrášek, jedna bedna má myslím deset kilo, je letos za 5 liber. Na kolenou nebo vsedě sbírám takových deset hodin, záleží na objednávce. Do rytmu skandinavského hardcoru plním bedny, nosím je na váhu a odnáším si padesát až šedesát liber. Každej den na ruku.
Někdy se sbírají francouzské fazole. Menší bedna za tři libry. Někdo děla na hodinovkách, kde se polovinu času fláká a má jistých čtyřicet až padesát liber. Někdo sbírá s nožem purple. Někdo jezdí traktorem. Někdy chčije. Někdy přijdou dny, kdy dva dny není práce, den předtím jsi se ožral a do práce jsi nešel a celý týden se pak z pole nosí osm až patnáct liber.
Někdy nás odvezou na pole, kde není nic a máme tam nasbírat třeba sto beden. Tak přijede majitel, řekne, že jedna je za deset liber, ukáže zdvižený palec a s úsměvem odjede. A my jako šťastná working class sbíráme jako magoři. Po práci nezbývá energie na nic víc, než na odysseu po městě, stále stejně kolečko nákup – knihovna s internetem – burger – farma. Během července se neskutečně chlastá, cider v petkách, polský a dánský piva, tráva za deset liber, po které se stačí jen válet, čumět na neskutečný proměnlivý mraky a libovat si v tom, jaký jsme tu všichni šťastný špinaví hipíci. Sem tam nějaký amfetamin, lidi hrajou karty, odpočívají. Městečko si žije životem, jakoby to bylo skutečné město. Jsou tu rodinky, zamilované páry, partičky mladých, samotáři, dealeři, opilci i ti, co jdou z práce a do práce a šetří na budoucnost.
Hned první týden jsem se zamotal mezi místní křesťany. Pořádali v baru Coppertops nějaké sessions pro farmáře – solidarita s těžce pracující naplavou z východu, kultura, bowling, zákusky a barbecue zadara. Při tom všem vedli kázání o Ježíšovi. Já tou dobou měl jen zahnojené kanady, a tak jsem chodil bos. Dal jsem se do řeči s Harrym, starším chlápkem, a tvrdím mu, že na Boha seru.
Druhý den mi přivezl sandále a opalovací krém. Slíbil jsem mu, že si přečtu letáky, co mi dal, a že dorazím na poslední den křesťanských večírků. Jdu tam připitej a zpruzelej s vyhlídkou řeči o stokrát zavrženém tématu, ale nakonec vedu nad grilovaným masem víc než dvouhodinovou debatu s inteligentním, vzdělaným a silně věřícím maníkem.
Měl odpověď na všechno, na dinosaury, na marihuanu, na Joba, na cokoli. Neotřesitelně věřící a poutavě vyprávějící o zázraku stvoření, rozmanitosti přírody, vývoji civilizace, bolavý neopětovaná lásce Boha a housenky, která se musí jednou stát motýlem, mě na chvíli málem přesvědčil. Nakonec jsem s hlavou nafouknutou jako balon skoro utekl k jinému kazateli, který seděl s kytarou a starším kámošem drnkali staré Clash a vzpomínali na časy, kdy chodili na Stiff Little Fingers a měli vlastní punkovou kapelu.
Mezi prací a mejdany v kempu mi bouřka vyplavila stan. Probudil jsem se v bazénku, v němž plavaly nacucané hadry, papírky a na dně jako ponorko notebook. Našel jsem zmoklý zbytek hulení, a pak hledal polonahý v pantoflích nepromokavou plachtu. Usilovně se snažím vzpomenout, jak se vůbec řekne plachta, doptám se k cíli a pak platím zvlhlými bankovkami.
Povídám si s Pákistanci ve fast foodu, s Indy ve večerce a s Poláky, kteří pod pultem nabízí levný tabák. Babylon, v němž se pohybují kvanta farmářů, která podle oblečení, báglu a igelitky poznáte hned. Neskutečně znuděná a na pohled tupá děcka s debilními moderními účesy, která celý den postává před mekáčem, čumí a nedělá nic.
Ale ono to není o moc lepší ani na farmě. Všichni flausí u karavanu, v ruce lahve a cigára. Vedeme řeči o ničem, devadesát procent toho, co kdo vypustí z huby, nikoho nezajímá. Pořád se smějeme a ani nevíme čemu. A čekáme na autobus, na výplatu, na to, až přivezou trayky, na to, až přestane chcát, na zázrak. Znuděná generace, která se bude nudit, až přijede domu. A to je přitom farma úlet, kde se vypráví historky o feťácích, které našli mrtvé v temné lesní cestičce, o zlámaných rukách a mlácení baseballkou naštvanými místními, o pobytech v cele.
Jednoho dne se zjevil Bauch. Kluk, se kterým jsem se vídal na gymplu a najednou byl v Londýne, skončil v práci a neměl kde bydlet. Dorazil bez peněz, založil jsem ho na stan a spacák a teď půjčuje on mně. Po pár týdnech dorazil Tomáš, kterého jsem neznal nijak, než jako zelený světýlko na facebooku a vyměňování tipů na muziku.
Čekám na nádraží, nikde nikdo. Následující den potkám před knihovnou individuum v kulichu s flaškou v ruce.
„Zdar mane, vole, ses na mě vysral jo?“
Oslovením „zdar mane“ spokojené osazenstvo farmy docela vyděsí. Chodí v kapuci, temný jak noc, pět dní nejí, chlastá a nechodí do práce. Každé ráno se z jeho miniaturního stanu ozývá jen něco jako „to se nemělo stát“ nebo „beru si day off“. Prvních pár dní v práci tenhle Zdarman sedne k bedně, oznámí, že má depression a večer pálíme se ciderem v ruce a Hjertestop na malých repráčkách starý hadry.
A tak jsme tu tři.
Vrcholem zábavy je testování pomlouvačných tamtamů, kdy se ptám kolemjdoucích, jestli nemají nějaký herák a za pár dní mě pár z nich radši nezdraví, nebo se vyděšeně ptají, jestli jsem v pohodě. Nebaví mě věčný kydy o tom, kolik kdo nasbíral a kolik by nasbíral, kdyby nepršelo nebo kdyby mu někdo nevyfouknul tray nebo kdyby stihnul první bus. Ale na druhou stranu je tu dost zajímavých lidí, se kterými rád posedím u karavanu, to zase jo…
Lidi odjíždí a přijíždějí, pominula červencová horka a pomalu končí i deštivý srpen a já nemam nic. Ležím v horečkách ve stanu, čumím do stropu a přemýšlím, jak se zabít. Nemam pojištění, zato jsem pekelně unavený, ohmatávám si nateklé uzliny a nevydělávám. Smějeme se představě nás tří, jak nás jako poslední přeživší ženou supervisoři do práce a jak si o Vánocích pod ozdobeným stromem vyměňujeme hajlzpapír, cigára, gramy a cider a dáváme si fish and chips, ale ona to taková prdel bejt nemusí…
