Po třiadvacetileté Nadeždě Tolokonnikovové z uskupení Pussy Riot, uvězněné v Rusku na dva roky za „podněcování k náboženské nenávisti a výtržnictví“, není už deset dní ani stopy.
Po ostře sledovaném procesu byla uvězněna ve vězeňské kolonii v Mordovinsku. Z čísla čtrnáct v září přišel obsáhlý dopis, v němž si Tolokonnikovová (mimochodem matka pětileté dcery) stěžovala na otřesné podmínky ruského lágru stále připomínajícího Solženicynovy gulagy.
Líčila nucené práce od půl sedmé ráno do půl jedné v noci s omezenými možnostmi jíst či pít, pohrdání lidským zdravím a životem vůbec (individuální tresty v podobě celodenního stání venku, i v hlubokých mrazech), možnost umýt se jednou týdně ve sprchách přeplněných podobně jako v nacistických koncentračních táborech, starý okoralý chleba, shnilé brambory nebo mléko ředěné vodou.
Zajímavé je také podněcování nenávisti mezi vězeňkyněmi v zájmu plnění normy. Během šestnáctihodinové směny vězeňkyně šijí uniformy na starých šicích strojích, které musí samy opravovat, přičemž musí vše stihnout včas a neumazat uniformy od krve z propíchaných rukou. Pokud se neplní norma, celá směna nedostane najíst. Jedné ženě pak prý ve sprše prorazily hlavu nůžkami, protože včas nedodělala kalhoty.
„Režim v kolonii je skutečně uspořádán tak, aby byla zlomena vůle člověka, aby se vězeň bál, aby se změnil v tichého otroka. A to vše se děje prostřednictvím odsouzených, které zastávají místa předsedkyň a mistrových brigád a dostávají příkazy od velitelů,“ píše Tolokonnikovová v dopise, jenž obsáhleji rozebrali v září na iDnes.cz.
Na protest zahájila hladovku, druhý den po zveřejnění stížnosti byla poslána na samotku. Putinova komise pro lidská práva pak její stížnosti vyhověla, doporučila přeřadit na lehčí práce a přestěhovat do jiné věznice.
21. října byla náhle bez vysvětlení dozorců či úředníků donucena opustit Mordovinsk. Od té doby od ní její rodina nemá žádné zprávy. 24. října byla spatřena na Urale ve vlaku do Čeljabinsku. „Nemáme žádný důkaz o tom, že by byla naživu, nevíme nic o jejím zdraví, jestli je nemocná nebo zraněná,“ telefonoval Nadeždin otec Andrej. Během protestu v blízkosti trestanecké kolonie v Mordovinsku pak manžel Pjotr Verzilov dodal: „Chtějí ji odříznout od okolního světa.“
Je zajímavé, že po odpudivém mediálním cirkusu okolo Pussy Riot, hudebně naprosto příšerné kapely, nabírá s osudem Tolkonnikovové celý případ mnohem ostřejších kontur. Právě s nesmyslným uvězněním, v podmínkách akceptovatelných jako trest možná pro bestiální násilníky, vrahy nebo mnohamiliardové tuneláře, je jasná zpráva o zacházení autoritářských režimů s člověkem, právem nebo veřejným mínění.
To je v době vyjadřování sounáležitosti revolučním tričkem za dvacet dolarů, v době klikání a dvojcestného tvoření názorů „líbí-nelíbí“, opravdový boj za lidská práva a svobodu.
