Co byste chtěli slyšet? Je tady někdo z vás, kdo na festivalu založeném a poprvé proběhnuvším v roce 2005 nebyl? Pokud ano, chybu můžete napravit hned příští rok – budou Social Distortion. A to je jen začátek. Proč se na festival Mighty Sounds tolik let pořád vracíme a nedáme na večírek roku dopustit?
Něco na tom bude – ač má latinskou průpovídku Per Aspera Ad Astra dnes vytetovanou leckdo a mohla tím ztratit něco z originality nebo kouzla, na významu rozhodně neztratila. Protože Mighty Sounds i přes všechny nástrahy, smutné události a klacky házené pod nohy celá léta rostou do krásy. Svět se mění, je plný problémů, hodiny neukazují za pět dvanáct – je pár minut po dvanácté – ale možná právě proto máme tenhle festival rádi. Můžete se jednou do roka zastavit, zapomenout na svět venku, a být chvíli opravdu svobodní, vidět se s těmi, které máte rádi, zažít komunitu, kde všechno funguje pozitivněji a s lidmi se dokážete domluvit. A když ne řečí, co spojuje nejvíc? Hudba. Nemusí zůstat také jen u hudby a zábavy, festival má co nabídnout i pokud jde o názorový a myšlenkový přesah.
Proto i my dodržíme náš oblíbený přístup a stejně jako v předchozích letech přinášíme několikanásobnou reportáž z výročního patnáctého vydání Mighty Sounds, tentokráte ze šesti úhlů. Užijte si jízdu.
Největší nadšení: The Originators jako backing kapela Renske de Boer. Tak krásně zvládnutý koncert, spolupráci hudebníků i frontwoman s publikem a bouřlivé nadšení všech zúčastněných už jsem dlouho nezažil; navíc jsem si říkal, že jsem na místě kvůli hodnocení hudební stránky, ale od éterické bytosti Renske jsem nemohl odtrhnout oči.
Největší temnota: Povodí – – – Ohře! Slibuji, že už dám pokoj s nadšenými výkřiky a dalším bodem bude něco, co mě zklamalo nebo zvedlo ze židle, ale ještě jedna chvála. Živelný úkaz, složený ze zkušených hudebníků západních Čech a Plzně, vedený démonickým Sisim. Temná poezie z předměstí, ohňostroj marnosti umírajícího postmoderního světa.
Největší zklamání: Štve mě, že ač se festival snaží hudebně, organizačně i vizuálně růst do krásy, a celá léta se to skutečně i daří, našel jsem letos těch pár malých detailů, které vás zamrzí. Čert vem témata jako pivo, dva vchody do areálu versus jeden, změny počtu stagí, to jsou věci, o nichž jsme s mnoha lidmi vedli nekonečné debaty, a nemá moc cenu v nich pokračovat. Co můžeme ovlivnit, to změníme, a platí to pro lidi jako celek, ať jsme odkudkoli, ať jsme v rámci festivalu návštěvníky, novináři nebo organizátory. Co že jsem nedostal k backstage vstupu zvlášť plánek areálu, machršňůru a kartičku, ale to leporelo místo programu – to vážně nemuselo být.
Nejšílenější večírek: Tedy, krom backstage a živých kapel, samozřejmě Buben Territory, jako už tolik let předtím. Pouštěčky kamarádů, známých, i DJ’s, které jste nikdy neslyšeli, ale jejich sety si hned zamilujete. Letošní nápad umístit do Buben stanu na neděli odpoledne tři kapely, konkrétně Aculeos, Crossczech a Better Way, se ukázal jako další posun vpřed, a jen přiložil pod kotel.
Nejradostnější zjištění: Shrňme si to – nejvíc mě baví koncept festivalu, žánrová rozmanitost, kapely, dramaturgie. Ale nedám dopustit ani na zázemí, stánky, pestrou nabídku jídla (vegetarian a vegan dobroty) a pitiva (alternativy piva jako koktejly nebo cider, z piva pak chuťovky z minipivovarů) a nejradostnějším zjištěním je, že festival si jde svou cestou a za 15 let absolvoval neskutečný posun kupředu. Pořád poznávám ten večírek, na který jsem začal jezdit před 10 lety, stále to má ducha a atmosféru, a zároveň ta událost před lety nezamrzla a jde s dobou.
Nejblíže k slzám: Koncert starých dobrých Skatalites. Jamajka, slunce, ska, reggae… Jako by tohle ke štěstí nestačilo, když kapela oznámí, že má s sebou „královnu ska“, nemůže to přece být nikdo jiný než první dáma Doreen Shaffer, i přes přibývající léta stále veselá, šťastná a nadšená, že má možnost šířit hudbu, kterou má ráda, a rozdávat úsměvy a rozjařenou náladu. Jak mě před pár lety na Mighty Sounds rozbrečel radostí pan Derrick Morgan, letos se to opět podařilo Doreen Shaffer. Díky za ni.
Nejvtipnější shledání po letech: Čas od času natrefíte na kapelu, co se vám zapíše do paměti, ač jste ji na svých cestách potkali pouze jednou. Zaryje se vám pod kůži, ať už skladbami, pódiovou show nebo prostě lidsky. Jedním z těch málokdy viděných klenotů jsou berlínští magoři A Pony Named Olga. Jako kdyby se The Peacocks vykašlali na image a místo punkabilly rock’n’rollu začali hrát ještě více o překot a zběsileji, country punk a pony polku. Potkal jsem je před šesti lety na klubovém koncertě a opětovným setkáním jsem si jen potvrdil, že tahle taškařice se jen tak něčeho nezalekne – slušela jim i festivalová stage a opět jsem se od srdce zasmál.
Nejvzdálenější hudební zážitek: Nejvzdálenější myšleno od mého hudebního vkusu, a rozhodně to nemá vyznít negativně. Nikdy jsem nevyhledával a neměl rád drum’n’bass nebo techno. Ovšem koncert české party New Sound Orchestra, jež uprostřed sobotní Mighty noci umně kombinovala drum’n’bass s reggae a dalšími vlivy, mě upřímně dostal. Vůbec netuším, jak jsem se na show ocitl, jen vím, že jsme se všichni královsky bavili.
Nejsmutnější pohled: Mám ten pocit už mnoho let, jen jsem se nevyjádřil nahlas, ale myslím, že je nás s tím postřehem více. Na co je na Mighty Sounds nejsmutnější pohled? A nejen tam, ale vlastně i na všech festivalech, u jejichž každoročního konce jste přítomni? Ne to, že musíte sbalit stany, rozloučit se s přáteli, z nichž mnohé uvidíte opět až za rok. Nejvíc bolí ty mizející stage, když už nad ránem z neděle na pondělí vidíte, že je dohráno, sbaleno a pódia pomalu padají a mizí před očima. Samozřejmě, je to přirozená součást představení, jako padající opona v divadle, ale ani tak se nedokážu ubránit jistému stupni sentimentu.
Nejspontánnějším setkávacím místem: By se dal vyhlásit fotokoutek. Z předem domluvených fotek jsem dorazil na jediné focení, a to s redakcí. Všechna ostatní focení jsem prošvihl, byla posunutá nebo zrušená. Další, jichž jsem se zúčastnil, byla převážně náhodná, a i když jsme se fotili s několika lidmi z party, stejně se tam přimotal někdo, s kým jsme se neznali. Nevadilo to nám, ani dotyčné osobě, a pokaždé jsme se bez problému domluvili. Nádhera!
Nejvyšší čas: …přestat se opájet uplynulým ročníkem Mighty Sounds a těšit se na další, protože první a velmi důležitý důvod nám je už znám – Orange County, California. Social Distortion.
Nejpřekvapivější zjištění: Že je najednou pondělí ráno. Vím, je to klišé, čas na festivalech vždycky plyne jinak než ten v realitě, ale na Mighty Sounds je to extrém. Tři naprosto intenzivní dny: hromada kapel, spousta natočených anket (koukněte na facebook nebo youtube), známých a kamarádů tolik, že je člověk ani nestihne potkat všechny. Vítej u nás, my tady říkáme doma. Kolik je hodin? Za šest minut Gutalax!
Nejlepší koncert: Upřímně? Povodí Ohře. Jasně, všichni je už od počátků věků milujete, mě ale z nahrávky moc neoslnili. Jenže pak najednou stojím v zapoceným Lucky Hazzard stanu a dostávám facku jak od Buda Spencera. Tohle teda jo!
Nejlepší stage: Black Coffee. Tady jste ani nepotřebovali program, stačilo přijít a jen těžko jste šlápli vedle. Nedělní acoustic sessions Thrashsurf a Deadoxx patřily k tomu nejlepšímu, co jsem ten víkend slyšela.
Největší hrdina: Bubeník Nežfaleš Petr. Odehrát koncert s pořád ještě čerstvě vykloubeným ukazováčkem není asi ta nejpříjemnější aktivita pro páteční večer. Klobouk dolu!
Nejdivnější zážitek: Když mě nad ránem DJ s prosbou o zahrání Queen poslal zcela pochopitelně někam, ani ve snu mě nenapadlo, že mi je druhý den zahraje headliner. Když Turbonegro uprostřed už tak bizarního setu spustili začátek Bohemian Rhapsody, nechápala jsem. A nebyla jsem jediná. Tak podivnou atmosféru a vzájemné neporozumění mezi kapelou a publikem jsem dlouho nezažila. Outro v podobě Simply The Best už to pak jen dorazilo.
Nejpřínosnější poznatek: Šátková abeceda. V reakci na vizáž Turbojugend jsme se v jedné z mnoha obohacujících debat dostali až k tomu, co vlastně za signál vysílají šátky, čouhající ze zadních kapes kalhot. Pointa tady, slova díků za osvětu a za odvoz domů posíláme Jendovi Peterkovi.
Nejlepší novinka: Konečně se začalo čepovat pivo! Hlavní sponzor promine, ale stánek s pivem z minipivovarů bylo asi to poslední, co Mighty chybělo k dokonalosti. Cenu za druhou nejlepší distribuci piva pak vyhrává Martíček z Houby, servírující neúnavně plechy. Díky za ně a taky za ty názory. Moc kapel tak jasnou message tenhle víkend nemělo.
Nejlepší nápad: Měli dobří lidé, co v sobotu opravili fotbálek v backstagei. Pak už mě od něj šlo jen těžko dostat. A skinheadi do příštího ročníku potrénujou. :-)
Best of the best: Mr. Cemetery/Frank Love. Slovy nepopsatelný.
Největší radost: O kapelách a koncertech tady toho padne hodně, tak na začátek tak nějak mimo hudbu. Největší radost pro mě byla nabídka jídla, i jako vegetarián jsem měl na tři dny zajištěný bohatý jídelníček s tím, že jsem ještě nestihl ochutnat všechno. Žádný víkend na hranolkách a nudlích se zeleninou, ale gastro-ochutnávkový zážitek.
Největší očekávání: Nejvíc jsem se nemohl dočkat, až uvidím While She Sleeps bez zpěváka Loze. Zdálo se mi, že to bude buďto mega super, anebo velký špatný. Zvítězila první možnost a očekávání se naplnila, While She Sleeps i bez svého vokálu bojovali jako lvi a lidi vyhecovali tak moc, že je dav pod pódiem dotáhl až do euforického cíle. Metalcore je zachráněn, haleluja.
Největší satisfakce: Vzhledem k podmínkám, ve kterých se letošní ročník odehrával, to je asi dostatek místa v areálu, kde se dalo schovat před deštěm. I v neděli odpoledne se tak dalo v chill-out zóně sednout během slejváku na zem bez obavy, že vás bude celý příští týden kousat vlk.
Největší strach: Byl o naše party stany, které občas dost nevybíravému větru odolávaly jen díky tři čtvrtě balení izolačky a hodně silné vůli. Výsledek? Konce festivalu se dočkaly dva a noční můry se tak nenaplnily.
Největší zklamání: Jak jsem se rozplýval nad výběrem vegejídla, tak jsem plakal nad nealkem. Jasný, co asi tak čekat na letním festivalu, ale sakra dávat čtyři pětky za půllitr vody, které se na jedno velké pivo spotřebuje litr a půl, je fakt bullshit. Naštěstí je tu ještě kafe, bůh ochraňuj kafe.
Největší objev: Znáte The Picturebooks? Ne? Tak to byste měli! Tahle dvojice vousáčů z Německa mi totálně vzala dech. Atmosféra, kterou na Lucky Hazzard stage vytvořili svým rock’n’rollem s nádechem blues a stoneru, byla určitým způsobem nepřekonatelná. Friendship is power, a při tomhle setu to přátelství a pohoda padalo z nebe mnohem silněji než ten proklatej déšť. Pusťte si The Picturebooks!
Nejsilnější zážitek: Neděle večer a mé zabloudění na Black Coffee stage, kde si právě svoje fidlátka připravovali Deadoxx. To, co přišlo potom, bylo naprosto bezchybný. Asi nejlepší akustický set, jaký jsem kdy viděl/slyšel. Všechno bylo naprosto na svém místě. Kytary, zpěvy, odrazy country, duch punku a rock’n’rollu a tanečky v blátě, které se před tím obývákem za tři dny udělalo. V tu chvíli jsem miloval všechno kolem sebe. I’ve got hooole in my shirt.
Nejšílenější zážitek: Zní to banálně, ale společná fotka. Společná fotka s asi bambžilionem dalších lidí, které v neděli v noci v areálu posbíral naprosto cizí týpek. A šli jsme všichni a všichni se společně smáli na fotku, kterou asi nikdy v životě neuvidím. Ale přesně v tomhle pro mě letos bylo kouzlo Mighty, možná to bylo i tím počasím, ale všichni se tak nějak spojili dohromady. V současném světě je to přece sakra šílený.
Největší energie: Austrálie je divný místo. A fakt divný místo dokáže vyplivnout do světa fakt divný věci. A jednou z nich jsou Clowns, sebranka, která mi v pátek málem vypáčila oči z důlků. Bomba, která explodovala a vypustila do areálu tlakovou vlnu nespoutaný energie, poháněnou drzým punkem a džínovými šortkami ala Palo Habera. Perfektní věc pro festival jako Mighty Sounds.
Nejzábavnější moment: Tak ten navazuje na předchozí nej. Zpěvák z Clowns pocuchal v první polovině setu mikrofon a ten pak občas vyluzoval dost odporný zvuky. A zatímco vůdce Klaunů dál pokračoval ve zběsilé show, technici za ním běhali v marné snaze mikrofon vyměnit. Nejlepší moment přišel ve chvíli, kdy zpěvák zpíval s očima zavázanýma šátkem, zatímco se mu technik pokoušel podat nový mikrofon. Nakonec mu nezbylo než to vzdát a nechat Klauna v jeho vlastním světě pod šátkem.
Největší úlevou bylo, že nepršelo tak moc, jak hlásila předpověď. Což o to, několikery promočený boty jsem si domů vezla, pod hlavní stagí se v neděli konaly prakticky bahenní zápasy, ale obecně se v tom všem dalo docela slušně existovat. A v případě páteční mega průtrže během koncertu H2O se dá mluvit i o tématickém speciálním efektu.
Nejpodivnější výměna se konala v sobotu večer na Jameson stagi. Dost nečekaně totiž v osm večer vystoupili Pirates of the Pubs místo Cockney Rejects. Fanoušci Oi! punkové legendy, tak dostali další studenou sprchu, tentokrát jen pomyslnou, jen co zaslechli první tóny houslí a harmoniky budějovické celtic punk bandy. Nutno podotknout, že Piráti se ocitli v nezáviděníhodné situaci, naštěstí se ale hlasitých nespokojených fanoušků našlo jen minimum a zbytek se nechal vtáhnout do energické atmosféry skočných tónů a námořnických textů.
Nejsympatičtější frontman, s kterým jsem dosud neměla šanci se potkat, tak trochu nesplňuje kritérium – totiž „front“ sice je, ale taky je to holka. Zpěvačka polské punkrockové kapely CF98 za sebou zanechala jen ten nejlepší dojem. Na stagi se v jejím podání mísil hlas rockerky, ostrý jako břitva, společně s čímsi opravdu ženským a holčičím, co z ní vyzařovalo po celou dobu koncertu. Mezi jednotlivými songy navíc neustále mluvila k fanouškům tak přátelským způsobem, jako se to povede jen málokomu.
Největší proč? ve mně vzbudili headlineři sobotního večera Turbonegro. Ve skutečnosti jsem neočekávala příliš, ale to, co přišlo, bylo naprosto mimo veškerá očekávání. Několik průměrných, někdy až příliš dlouhých (Proč?) rock’n’rollových songů bylo odměněno dost slabou odezvou z publika, naopak to, že frontman přinesl na pódium obří vlajku (Proč?), bylo dle reakcí snad vrcholem celého koncertu (Proč?). Do toho všeho zaznělo hned několik skladeb jiných kapel (Proč?), nejspíš pro to, aby ve mně zanechali opravdu dost absurdní dojem. Nemůžu říct, že jsem se nebavila, ale ani, že jsem to pochopila.
Nejšílenější zážitek: Se dostavil ve chvíli, kdy při vrcholu koncertu H2O začalo prudce pršet. V kombinaci s hardcorem to ale mělo zatracený říz a byl to dokonalý závěr koncertu. Ještě ke všemu tematicky na songy Nothing to Prove/Nothing to Loose a What Happened, kde každý, kdo zůstal a nešel se schovat, dokázal tu nejpodstatnější věc – Passion before fashion!
Největší zklamání: Možná trochu přemrštěnej názor, ale Elektrick Männ. A to hlavně kvůli mizernému zvuku – sami si opakovaně stěžovali, že na pódiu nic neslyší. Přesto se na jejich songy jako například Pátek nebo Kokain pařilo jako o život a kapela i tak sklidila ovace. Přece jenom jejich song Pátek v pátek a ještě ke všemu na Mighty Sounds, se neslyší každý den. Nebýt toho zvuku, byl by jejich koncert dokonalým závěrem prvního festivalového dne.
Největší nářez: Byl podle předpokladů koncert ruské thrash metal/hardcore party Siberian Meat Grinder. Žádná jiná kapela na Mighty Sounds nedisponovala tak obrovským počtem šílených melodických kytarových sól jako oni. Každý, kdo tam byl a měl alespoň určité vzdělání v oblasti hry na kytaru, musel zákonitě slintat blahem a zároveň s vytřeštěnýma očima pozorovat, čeho všeho jsou ti dva metaláci na stagei schopní. Do toho samozřejmě bezchybný rapový a hardcoreový vokál, který i ve vysokých rychlostech některých songů neztrácel na kvalitě a na závěr příchod hosta – medvěda, krále Sibiře. Prostě nářez!
Nejočekávanější vystoupení: Měli jednoznačně pod palcem Moscow Death Brigade. Hned od prvních tónů songu Renegade Stomp z DJského pultu se rozjela šílená smršť a gradovala až do poslední vteřiny. Oproti předchozímu koncertu na podzim v pražském Rock Café znělo jejich sobotní vystoupení na Mighty Sounds podstatně lépe, a to nejen z důvodu lepšího zvuku na Jameson stagei. Celkově byla moskevská dvojice ve větší ráži, atmosféra měla větší říz a až na song Geroi, zazněly všechny skladby, které zaznít měly. K tomu ještě samozřejmě kupa světelných a kouřových efektů, které security guys nikdy nepochopí. Vše podle očekávání a ještě 20 % k tomu. Příště půjdu zase.
Nejlepší rozproudění na kocovinu: Měl za účinek nedělní koncert australských hardcorářů Deez Nuts. Přece jenom po sobotním pití do osmi ráno se necítíte úplně fresh a co vám tak nejlépe dokáže rozproudit mozek, krev a vůbec všechno, co vám v těle ještě po třech dnech nonstop mejdanu funguje, je smršť úderných hardcore riffů, i když z Austrálie, tak pořád v newyorském stylu. Tenhle koncert přepnul nedělní kocovinové odpoledne na klasickou festivalovou vlnu a jelo se nanovo s opět dost podobným scénářem. Měli vystoupit ještě jednou v pondělí!
Nejlepší závěr festivalu: Byla country-punkrocková vypalovačka Get Dead. Na jejich koncertě na Lucky Hazzard stage bylo asi desetkrát méně lidí než v tu samou chvíli před hlavní stageí na Dubioze Kolektiv. Přesto byl koncert známé sebranky z Kalifornie, pravděpodobně toho nejlepšího místa na planetě Zemi, tím pravým závěrem letošního ročníku Mighty Sounds. A ačkoliv nehráli úplně poslední, vzhledem k tomu, že potom zůstali v backstage a společně s ostatními to jeli až do svítání, dají se bezkonkurenčně považovat jako zavírající kapela letošního ročníku Mighty Sounds.
Prijemný začiatok: Krása skoro každého hudobného festivalu je v tom, že tam vždy objavíte nové kapely. Pri vstupe som do areálu som nevedel, na ktorú skupinu mám ísť ako prvú. Kamarát mi odporučil, nech ideme na TiNG, vraj je to dosť dobré reggea. A mal pravdu.
Najlepší koncert: Jednoznačne pre mňa bosnianska divočina s názvom Dubioza Kolektiv. Chalani najskôr príjemne navnadili publikum acoustic show na Black Coffee stage (za tento stage dávam organizátorom strašne veľkú pochvalu, keďže výzorovo aj koncertovo to tam bolo geniálne). Potom to odpálili priamo na hlavnom pódiu, kde na nich tancoval, hádam, každý aj keď pršalo. Jednoznačne zlatý koniec programu.
Najlepší nápad: Normálny človek by šiel na Turbonegro priamo do prvej rady, alebo rovno do poga. Nás napadol geniálny nápad, ísť cez Turbonegro do hot tubs (kúpacie sudy) a užiť si koncert so šampanským v ruke. Lebo v tom je krása punku, nerobiť to, čo by spravil každý, ale spravil niečo šialené a zároveň prijemné.
Klasika, ktorá nikdy nesklame: Zrovna keď som prechádzal okolo hlavného pódia, začala hrať legenda menom SPS. To je jednoducho kapela, na ktorú treba ísť, ak máte radi punk. Síce hrali len v trojčlennej zostave, ale aj tak to bol super koncert a táto legenda jednoznačne nabudila každého hneď na začiatku festivalu.
Klasika, ktorá nikdy nesklame 2: Ako začať druhý deň festivalu? Keď človek začal prvý deň punkovou klasikou, druhý deň by mal začať podobne. A tak som šiel na punkovú klasiku menom Punk Floid. Na nich som sa tešil o to viac, keďže na bicie s nimi na tomto koncerte hral kamarát Dan (bubeník Tragedis). Rovnako ako SPS deň predtým aj Punk Floid nabudili hneď na začiatok programu každého, kto tam bol.
Najväčšie hudobné prekvapenie: Tak to za mňa jednoznačne Mono & Nikitaman. Táto nemecká aktivistická kapela, ktorá sa v textoch vymedzuje proti politike nenávisti, ultra pravici a fašizmu, ma brutálne prekvapila. Ich koncert na hlavnom pódiu bol pre mňa skvelý zážitok.
Najväčšia radosť: Po dlhom čase vidieť známych kamošov z Česka a hlavne konečne stretnúť kolegov z redakcie.
Koukněte na fotoreport od Marka Švamberga:
