Ještě teď mi ta melodie vibruje hlavou. Ne a ne se jí zbavit. Jaká? Možná jedna z těch nejvíc groovy kytarových melodií, taková ta, co se po dvou minutách zažere hluboko do hlavy a týden nechce ven. Tím spíš, když má ten song dvanáct minut. Mluvím o Empress Rising od Monolord, skladbě, která mě už podruhé naživo absolutně převálcovala.
Za Monolord tentokrát vyrážím z Brna do daleké Prahy. Asi šest hodin na trase pro pár songů. Sice dlouhých, ale pořád jen pár. Stála ta štreka za to? Nebudu nikoho napínat – stála!
Svou premiérovou cestu do Modré Vopice zvládám s přehledem. Klub se pár minut před začátkem setu příjemně plní, a když reinkarnovaní domácí sludge-doom matadoři Gospel of the Future poprvé hlasitě rozvlní struny, je ve Vopici už celkem těsno. Oproti Monolord, kteří mají i přes hodně hluboké stonerové kořeny zvuk čistý jako ocel, nejsou Gospel nic než bláto, zmar a špína. To ale není na škodu, když rozklad upře zrak správným směrem a rozvibruje ušní bubínky tak, až to místy bolí. A to se daří. Hutné, pomalé riffy Gospel jako kdyby ještě zhušťovaly čas. V určitých momentech hlavy posluchačů půl vteřinu čekají na další úder do bicích, aby se mohly zhoupnout v rytmu budoucnosti. Škaredé budoucnosti.
Před Monolord zbývá čas na pár nádechů na čerstvém vzduchu, nebo pár vdechů z kolem kolujících jointů. Ostatně kdy jindy se nechat zahalit voňavým dýmem než před nástupem nekorunovaných králů evropského stoneru.
Ještě se kouř nerozplynul a už jsou tu, švédská trojice si bere pódium do parády od první minuty. I přes počáteční boje se zvukem si brzy všechno sedne správně na zadek a nastává čas seance ovládané groovy kytarovými riffy, silným basovým tónem a podmanivým hlasem lákajícím do dalekých nehostinných pustin. Monolord znějí jednoduše skvěle. Riffy, které opanují jednotlivé songy, jsou originální a zároveň strašně chytlavé. Hlavy na ramenou přítomných se za chvíli pohupují jak samy od sebe. Monolord nespěchají, není kam. I přesto se minuty pod nadvládou špičkového stoneru valí jako velká voda. Několikrát dlouze mrknu, opojen kytarovým onanismem, a najednou je tu poslední song setu, zmiňovaná Empress Rising. Ten song naživo vydá za jeden slabší koncert. A i teď několik dní po koncertu si pokaždé, co mi ve sluchátkách dohraje song, stihnu před začátkem dalšího ten riff jednou dvakrát zabroukat. Dík Monolord, a co nejdřív zas!
