Millencolin – True Brew

Na skejtu jsem stál naposledy před šestnácti lety. S Ondrou Svobodou jsem tehdy brázdil modřanské sídliště na rybičce, dokud jsem si párkrát neodřel kolena a pochopil, že cokoliv, co má kolečka, není pro mě. K Millencolin, na rozdíl ode mě, prkýnka patří. Od roku 92 to táhnou v původním line-upu a i když u mě bude Švédsko navždy vzbuzovat zájem, úspěšně jsem tuhle partu z Örebro nevědomky ignoroval. Kdyby ne, byl bych tak nadšený jejich novou deskou True Brew? Kdoví…

Od předposledního alba dělí True Brew sedm let. Punkrock je za tu dobu zas trochu jinde, Tony Hawk za chvilku oslaví padesátku, jenže Millencolin mají stroj času, který dokáže vracet do druhé půlky devadesátých let. Pokud přehlédnu skvělý zvuk a produkci, True Brew nezní jak post-whatever-punkové desky dnešních dní. Kapela se drží přísně chytlavé škatulky a podřizuje tomu vše. Výsledkem je tak šíleně hitové album. Aspirant na vítěze v subkategorii „nejvyváženější punková deska s nejnakažlivějšími refrény roku“.

Millencolin vědí, jak upoutat pozornost. Do úvodního tracku Egocentric Man se pustili s ohromnou vervou, takže melodická linka trhá žíly, a když se na tahle písnička valí z repráků, okamžitě přestáváte dělat cokoliv jiného. Třeba i balit tu koketní holku na baru. Té to samozřejmě vadí, ale Vám ne, protože tu máte další várku hitovek. Sense And Sensibility, klipovou Bring Me Home, nebo titulní True Brew. Dokonale odzpívané backvokály, které se nebojí zvednout kdejaké oooo a áááá o další oktávu, aby dokázaly, kam až lze v skate-punkové líbivosti zajít. Texty jsou podle některých názorů banální, ale už jsem slyšel i mnohem horší. Právě naopak třeba Perfection Is Boring nebo True Brew pokaždé dost dobře vybruslí z nastíněných klišé. V druhé části alba nejvíc vyčuhuje Silent Suicide a samozřejmě Mr. Fake Believe. Ta mě vždycky před refrénem nechá pěkně vycukat, ale o to víc to stojí za to.

True Brew je jedna z těch mála desek, která neničí posluchače téměř žádnou vatou a drží si vysoký standard po celou stopáž. Ta uteče jako nic i díky ideálnímu množství třinácti písniček. Když jsem přispíval do článku Co oslovilo děti a hrdiny v dubnu 2015?, uvedl jsem Millencolin na prvním místě. Asi by se víc slušelo uvést Millencolin na prvním místě a pak už nic. To, co mi tahle deska totiž za poslední měsíc a půl způsobila, byla totální závislost.