Návštěvník pondělního koncertu v plzeňské hospodě Sally Brown, pořádaného pod hlavičkou Goulash Crew, by si s trochou nadsázky mohl představovat, že i Maďarsko má moře a že vyjdete z podniku ne do chladné noci, ale na slunečnou pláž, omývanou rozpustilými vlnami, vybízejícími k nezapomenutelnému surfařskému zážitku. Asi tak autentickou atmosféru dokázala vykouzlit parta maďarských sympaťáků, nesoucí název Panel Surfers a pocházející z drsného předměstí blíže nespecifikovaného města, jichž je na světě nespočet, všechna vypadají stejně a na mladou generaci mají destruktivní vlivy. Ještě, že v umělecké sféře lze destruktivní tendence transformovat v konstruktivní tvořivý proces. Negativní se mění v pozitivní díky odhodlání, nadšení a zuřivé energii; únik z šedé reality betonové suburbie do stísněné staré garáže, navoněné trávou, plné rozvrzaných nástrojů a nedopitých drinků, je tak lákavý a sladký. Máte to blízko na pláž, a když vás naštve prasklá struna nebo zlámaná palička, můžete zahodit nástroje, popadnout prkno a běžet surfovat…
Abych ale jen zasněně nebásnil, pojďme se podívat, co Panel Surfers předvedli. Pustil jsem si pár věcí od Panel Surfers a z nahrávek mě to nijak extra nechytlo. Ano, slyším v tom surfy, punky, garáže. Nedostaví se však žádné nadšení nebo ohromené obdivování. Když ale stojím na baru a ledabyle oháknutá tříčlenná parta na malém prostoru zvučí, mám pocit, že tohle přece musí být super nářez. Nalití a zhulení punkoví beach boys se s ničím nepářou; krátká zvukovka a všichni z kapely začnou řádit. Bubeníkovi je prostor za bicími malý, vlasatý basák v košili a tričku Descendents hází hlavou a kroutí se, zpěvák a kytarista v jedné osobě dostává něco jako epileptický záchvat. I přesto, že publikum zůstává celkem klidné, je energie nakažlivá – nedá vám to a musíte se jakkoli hýbat. Je to sympatický garážový lo-fi bordel, s power popovou drzostí, spratkovitá surfová nálož, utržená ze řetězu. Nechybí samozřejmě povědomí o sblížení staršího surfového rock’n’rollu, punku a skejtů, máte chuť vyletět na ulici a rozštípat se na prkně. Přidejme k vlastní tvorbě Panel Surfers ještě cover mých milovaných The Cramps a nemohl jsem být spokojenější. Ještě maličkost ke Cramps, pro mě jsou naprosto hanebně podceňovanou legendou, známou pár lidem ze scény, a hrající ten nejdivnější, nejsprostší a nejbláznivější psycho rock’n’roll na Zemi a v přilehlých galaxiích, a zatím byli, jsou a možná i zůstanou jediným šíleným hudebním uskupením svého druhu.
Jak mě Panel Surfers nakopli, tak mě bohužel The Vernal uspali. Možná by stačilo prohodit pořadí vystupujících, od pomalejšího tempa ke svižnějšímu, nebo se druhá maďarská kapela prostě netrefila do mého gusta, nicméně jsem se nudil. Příliš mě neoslovují žánry, motající se kolem post hardcore ani indie nebo emo scény, dám ale samozřejmě posluchačsky šanci téměř čemukoli. The Vernal nejsou špatní muzikanti – řemeslně odehráli soustředěný set, plný smutných indie emo pocitů i post hardcorových pasáží, publikum na jejich hru i částečně přistoupilo, má smůla, že jsem mezi nadšenými nebyl. Možná mě až trochu mrzelo, že v dnešním již tak temném světě se kapela vysloveně vyžívá ve smutku a depresi – což dokazoval i merch a trička se smutným smajlíkem a heslem „I hope you’re happier than me…“. Místy mě potěšily pozitivněji naladěné náznaky, mezi kapelami i publikem zavládla všeobecná spokojenost, jen škoda, že se afterparty tentokrát neprotáhla a nezvrhla v divoký mejdan. Přeci jen, bylo pondělí a ne každý má zájem o brutální kocovinu již při úterku.
Po koncertě už zbývalo jen obhlédnout merch a pohovořit s basákem Panel Surfers, jenž mi trochu připomínal vlasatého Jacka Dalrympla. Přiznal, že název jejich bandy vznikl poté, co vyrazil v chladném počasí na skejtu mezi betonovou šeď a nekonečné paneláky, v uších sluchátka se starými surfy, spálenej jak paprika, a snil o Miami Beach nebo slunné Kalifornii – kontrast zimy a paneláků s teplejšími kraji a zábavou poskytl inspiraci a název byl na světě. Bavili jsme se i o hudebních oblíbencích – vysmátí kluci z kapely mají rádi staré surf rock’n’rolly, OFF!, Circle Jerks, Black Flag nebo už zmíněné The Cramps.
Víme, že vinyl se vrátil na výsluní, nicméně v určité části subkultury se poslední dobou objevuje záliba ve vydávání alb na starých MC kazetách, připomínajících osmdesátky a devadesátky. Maďarští surfeři přivezli své eponymní debutové EP právě na kazetách, což mě potěšilo – kazety sice na vinyl nemají, ale pánové si uvědomují stylovost a patřičnost tohoto tahu.
