Louty – Kukačky na Déčku

Zhruba před třemi lety se na severu Čech, zásadní líhni předrevolučních punkových kapel, objevilo jméno Louty. Na první pohled nic nenormálního, protože kapel vznikajících a zanikajících je všude kolem dost a dost. A mnohé z nich ani nestačí nahrát píseň ve studiu. To prozatím není případ pankáčů z Roudnicka a Litoměřicka. Hned první zářez ve formě čtyř písní v roce 2013 napověděl, že nám tu vzniká parta, která naštěstí nepřibude na seznam kapel vhodných k „as fast as possible“ zániku. A čtyřmi písněmi se také dostávám k hodnocení aktuálního počinu kapely s podivným názvem Kukačky na Déčku.

Na svůj první oficiální počin totiž Louty umístili osm písní, z nichž polovinu nahráli již před třemi lety, krátce po svém vzniku. Není podstatné vypisovat, o které písně jde konkrétně, protože to poznáte podle zvuku celkem snadno. Stejně tak poznáte, že během dvou let poměrně důkladného vystupování po českých klubech se kapela velmi dobře sehrála, a tak novější část alba (nahraná v létě 2015) je o něco vyzrálejší. Hlavně hudebně a zvukově, protože texty (až na drobné výjimky, třeba „jeden život jedna šance, svojí duši’s upsal bance“) jsou v rámci naší vlasti nadprůměrné. Je pravda, že mají šanci oslovit spíše dospělejší část scény, a opravdu díky za to. Česky zpívajících kapel, jejichž texty připomínají říkanky slabikáře z prvního stupně základní školy, je u nás stále až moc, a i kdyby jich 95 % zaniklo, pořád budou všude.

U textů a jejich interpretace ještě chvíli zůstanu. Není moc kapel, které mají dva tak výrazné a rozdílné vokály. Frontman Petr Šindrbal za Louty představuje řekněme popovější část spektra, Hřebík na postu druhého hlavního zpěváka zastupuje to punkovější, drsnější a naštvanější. A dohromady to funguje skvěle. A taky to dokazuje, jak důležité je mít dobře rozmyšlené, co kdo bude zpívat a jak.

Nečekejte banální příběhy, které se rychle oposlouchají. Louty spíš apelují, pomyslným prstem ukazují na nepravosti nás všech, dávají prostor se zamyslet nad našimi činy a jejich důsledky. Některé fráze občas sice mohou působit až příliš mentorsky, ale jako celek působí slušně. „Nikdy si nemysli, když jsem ovládán, všemi slabostmi co člověk v sobě mívá, že jsem tak zkaženej a hloupej, abych tady s váma byl dobrovolně, rád, už chápu nekonečnost, potkal jsem se s Bohem, i po čaji s bromem těžko sám usínám, možná se tomu jednou zasměju či zapláču, váš názor mě ale nezajímá“ (Kukačky na Déčku) nebo „a další příděl předsudků, lží a sraček čeká, na zařazení ke společenským konvencím, ty jako vyvrhel, pes co vztekle štěká, na smečku kam už nepatří“ (Psí Thálie).

Louty mají dvě kytary, basu, bicí. O žádný hudební experiment se tak rozhodně nejedná. Klasické punkové složení, šlapající rytmika a melodika někde mezi zámořským punkrockem a anglickou klasikou (odmítám přirovnávat ke konkrétním kapelám, protože bych tak zničil jistou osobitost této party) ve spojení s dobrými texty dělá z Louty z řady vyčnívající kapelu.

Jsou kapely, které vás ohromí dokonalým zvukem nahrávky. Jsou kapely, které převálcují scénu masívní propagací. Jsou kapely, které ohromí krásnou fotkou svých členů na obalu své desky. Jsou kapely, které umí dokonale ovládat své nástroje, a jsou kapely, které mají důležité známosti. A pak jsou na první pohled nenápadné party, na které nepasuje prakticky nic z výše uvedeného. Přesto ale mají něco, co jim ostatní mohou závidět. Umí složit melodické písničky bez prvoplánových refrénů, se zajímavými nápady a s texty, za které se nemusí stydět. Písničky, které (ač to může znít jako klišé) se dají zahrát i na španělku na párty v hospodě U Dvou kanců a nebude to znít trapně. Tak na mě působí Louty. Když neusnou na vavřínech, pokusí se v textech opřít také do jiných témat a najdou finance a čas na plnohodnotnou nahrávku, a, ehm… udělají si čas na vytvoření dobrého bookletu (tento je spíchlý příliš horkou jehlou), mají šanci se stát stabilním prvkem české scény. Držím palce.