Loosers – 2017

Za rok 2017 se stala spousta šílených věcí. Kdeco se pokazilo, kdeco zase bylo k užitku. Mezi tou haldou událostí se ale nenašlo hudební album, které by po tomhle roce dostalo jméno. Až doteď. Na svědomí ho mají jihočeští Loosers a najdete na něm jedenáctku songů pohybujících se mezi punk-rockem a hardcore.

Pětice Lůzrů z Milevska hraje ve složení vokály, bicí, basa a dvě kytary. Kromě právě vyšlé dva tisíce sedmnáctky, nahrané během léta, vydali dříve dvě alba a jeden singl. Novinka vychází na CD se super potiskem, zabalená v graficky povedeném bookletu, texty nesmí chybět.

Progress oproti předchozí tvorbě je znát – kde se dříve hrálo na tvrdý hardcore, tam se teď derou melodie a agresivitu střídá smutek. Největší změna je ve vokálech. Zpěvák sice zůstal stejný, ale na 2017 jsou nejspíš vůbec poprvé použity čisté vokály. V některých písních a partech stále brutálně převládá řev a scream, přesto je změna dost znatelná a přináší Lůzrům spoustu nových možností. Celé album se pak nese rychlejším středním tempu. To je ale celkem nestálé, často se zrychluje a pak zas padá do pomalejších částí, kde několikrát i vokál přejde do téměř vyprávěčské roviny. Možná i právě proto jsem si při poslechu párkrát vzpomněl na Tupak Amaru nebo na Gattacu.

Na tom mají podíl i skvělé texty, které trefně vyzývají k přemýšlení nad jejich obsahem. Celé album je po textové stránce stížností obyčejné existence na to, kam ji tenhle svět vede. Takovým „signature trickem“ Loosers jsou pro mě zpomalení před refrénem – nádech před těžkou náloží, kdy má nástrojová část kapely možnost se pořádně ukázat. Okolo těchhle partů je hezky slyšet výhoda dvou kytar, se kterou se Loosers naučili pracovat. Možná to není úplně poznat na první dobrou, ale když se člověk zaposlouchá, tak ty dvě kytarové roviny odvádí na albu kus práce.

Mezi samotnými songy stojí za vypíchnutí hned první Prolog, který skvěle uvozuje album i celou kapelu, představuje ji po názorové i hudební stránce a dá nahlédnout do všech koutů, kam se album dostane. Perfektním nástupem disponuje píseň Narozeni pro smrt. Je tam skvělá melodie a barva hlasu, hudebně mě pak asi nejvíc baví Nesnesitelná lehkost bytí, kde mi zase nástup songu připomněl některé z punkových matadorů. Na vážkách zůstávám o songu Nikdo. Ne protože by byl špatný, ale protože se mi ani po několika posleších nepodařilo pochopit, o čem (kom) je text.

Loosers na novém albu nabízí kreativní punk s promyšlenými českými texty a jasnými názory. Inspirují a popichují ostatní, zároveň se sami nebojí vydat se svou hudbou do neznáma a vyzkoušet něco nového. Kdo chce kvalitně provedený punk a nebojí se takových textů, bude rozhodně poté, co tuhle hozenou rukavici zvedne, nadšen.